Na cestě po jihu Myanmaru
Někdejší Barma, dnes známá spíš pod označením Myanmar, kupodivu stále zůstává Popelkou jihovýchodní Asie. Země nesmírně chudá, o to víc ale bohatá na přírodní krásy, etnickou rozmanitost, kulturní zvyklosti a hlavně lidskost. Úsměv je nejběžnějším stejnokrojem, který nosí úplně všichni. Mírná a klidná povaha místních jde ruku v ruce se silným buddhistickým cítěním. Myanmar je zemí tisíců pagod a kdybychom chtěli spočítat sochy všudypřítomných Buddhů, museli bychom ještě nějakou tu nulu přidat. Všechna posvátná místa i sochy musí být pozlacené, zlato totiž podle místních přináší štěstí. Návštěvník má tak v Barmě pocit, jako by každých pár metrů objevil třpytící se poklad. My však nabíráme úplně jiný směr než většina návštěvníků. Z hlavního města Rangúnu se totiž místo na sever vydáme na jih, tedy do oblastí, které byly ještě před nedávnem pro turisty uzavřené. Návštěvník tak může mít občas pocit, jako by zde vstoupil do počátku minulého století. Nejprve zamíříme do Hpa An, hlavního města Kajinského (Karenského) státu. Hpa An se rozkládá na břehu řeky a nabízí atmosféru rozespalého maloměsta s nádhernými panoramaty v okolí. Nikde jinde v zemi není taková koncentrace rozlehlých jeskyní plných buddhistických soch, posvátných hor, řek a jezer. Když nad zdejšími rýžovými poli zapadne slunce, vydáme se dál na jih, do země Monů. Ještě za tmy se ocitáme ve staré budově vlakového nádraží. Všude leží, nebo posedávají lidé čekající na vlak, který jezdí jen dvakrát denně. Jeho cíl, kouzelné město Ye na jihu země, byl dlouho mimo cestovatelské mapy. Až donedávna vládní omezení zamezovala turistům cestovat do této části Myanmaru po silnici, kvůli čemuž bylo Ye izolované, neboť pomalou a nepohodlnou železnici využívají pouze místní. Ye je skvělou základnou, odkud podniknout výpravy jak do kajinských, tak monských vesnic a prožít třeba atmosféru tradičních monských oslav. Protože se město rozkládá nedaleko pobřeží, zavítáme i do zapadlých rybářských vesnic, do nádherných zátočin a k panenským plážím, kde rybáři postaru stloukají na březích své lodě a ženy odpočívají v dřevěných domech na kůlech. Mezi nimi běhají kuřata, prasata a hrají si místní rozesmáté děti. Idylka po myanmarsku. Zdejším lidem nechybí vůbec nic. Mají sami sebe, moře plné ryb a hřejivé slunce.
Režie:K. Kočí
2020 Skryté titulky
