Úsměvy Jiřiny Šejbalové
Se Zdeňkem Svěrákem zavzpomínáme na neuvěřitelně nadanou herečku a zpěvačku Jiřinu Šejbalovou. Jiřina Šejbalová pocházela z umělecké rodiny. Nejspíš i proto směřovala ke studiu konzervatoře, kde studovala zpěv. Po absolvování dostala příležitost v Brněnské opeře, kde zpívala role z oper jako jsou Bohéma nebo Hubička. Po návratu do Prahy ohromila české kulturní prostředí. Nastoupila do nově založeného avantgardního divadélka Dada, kde její účinkování sklidilo výbornou kritiku. V roce 1931 se mladá herečka objevila ve filmu Gustava Machatého Ze soboty na neděli. V divadélku si jí všiml K. H. Hilar a odvedl herečku do Národního divadla, kde se však nevyhnula spíše stereotypnímu obsazování do rolí svůdných žen. Podobný stereotyp se odrážel i v jejích filmových rolích. Krása, talent a charisma ji předcházeli. Z Jiřiny Šejbalové se měla stát první česká žena vamp, avšak místo mrazivosti a osudovosti, Šejbalová hrála postavy krásné, půvabné, ale mající problém s počestností (film Kvočna, režie Hugo Haas, 1937). Nezapomenutelnou postavu, paní Žofku, vytvořila v roce 1938 ve filmu Cech panen kutnohorských (režie Otakar Vávra). Její inovativní pojetí postavy Kláry ve filmu Vlčí jáma z roku 1957 (režie Jiří Weiss) dostál úspěchu i v zahraničí a herečka byla oceněna Zvláštní medailí Biennale za vynikající herecký výkon. V následujících letech se objevila v nezapomenutelných snímcích, jako jsou Slzy, které svět nevidí (režie Martin Frič, 1962) nebo Světáci (režie Zdeněk Podskalský, 1969). Jak po čase ubývalo hereckých příležitostí, Jiřina Šejbalová rozvíjela krom filmu i jiné své umělecké talenty. Psala pro časopis Kultura a věnovala se svému pořadu v rozhlase.
Režie:P. Vantuch
1996 Skryté titulky
