Persona
V tomto filmu, který vznikl v době Bergmanovy těžké nemoci provázené tvůrčí krizí, se projevila jeho mimořádná citlivost vůči složitosti ženské psyché, kterou podrobil soustředěnému niternému průzkumu. Dotkl se přitom závažné otázky pravdy v umění a s tím související identity umělce - konkrétně herečky, odmítající dál hrát umělé role na jevišti. Její únik od veřejné masky - "persony" se stane jen dočasným přijetím jiné role. Ve filmovém ději se rozvíjí zvláštní vztah dvou odlišných a současně v něčem podobných žen - herečka Elisabeth, která se rozhodla protestně mlčet, a její ošetřovatelka Almy, která naopak mluví ráda a svěřuje se jí. Obě představitelky režisér důvěrně znal- jednu jako svoji bývalou, druhou jako současnou partnerku. Tento fakt pronikl do pojetí rolí i do jejich zproblematizovaného ženství. Bergmanův osobní vztah k ženám vycházel z ambivalentního vztahu k vlastní matce, kterou obdivně uctíval jako nedostupný zbožňovaný idol, a současně marně prahl po jejím přiblížení a hřejivé náruči. U většiny svých filmových hrdinek spatřoval toto rozdvojení na ženu-idol a ženu-matku. V Personě se pokusili oba typy v jejich dvojjedinosti konfrontovat a v závěrečném metaforickém záběru nechal jejich tváře prolnout do jediné podoby. Elisabeth Voglerová je slavná herečka, která při svém vystoupení v představení Elektry náhle přestala hovořit a zarytě odmítá přerušit mlčení. Podle všeho je fyzicky zdravá, ale nekomunikuje s okolím. Když si už ani lékaři nevědí rady, zdravotní sestra Alma je pověřená její domácí péčí. Dvě ženy se společně vyberou do odlehlého domu na ostrově, kde má Elisabeth s Alminou pomocí zotavit. Ve snaze získat si důvěru herečky reaguje Alma na Elisabethino mlčení přívalem slov. Alma svěřuje Elisabeth své nejhlubší tajemství, tužby a sny. Ani si neuvědomuje, že ze své vlastní osobnosti se postupně stal jenom stín. Elisabeth mlčením před sebe postavila bílou stěnu, na kterou Alma promítá své vlastní já a která jí s lhostejností přináší jen tichou ozvěnu vlastních slov. Tato zvláštní konfrontace zkouší vnitřní sílu obou žen, které jsou velmi odlišné, ale ve své podstatě i velmi podobné. Persona je složitou úvahou o nejvnitřnějších zákoutích ženské duše, která se musí vyrovnat s úlohou matky, partnerky i lidské bytosti. Zároveň je meditací o pravdě úloh, které ženy hrají v umění i v životě. Film režiséra Ingmara Bergmana byl oceněn švédskými národními cenami Guldbagge za nejlepší herečku (Bibi Anderson) a nejlepší film. Americká filmová kritika mu kromě ceny za nejlepší film a herečku, udělila i cenu za režii.
Režie:Ingmar Bergman
Hrají:Bibi Andersson, Liv Ullmann, Margaretha Krook, Gunnar Björnstrand, Jörgen Lindström
1966 SWE
