Cesty víry
Mistr Jan Hus jako symbol rozdělení a postupného usmiřování církví, fenomén česko-německých vztahů a (ne)schopnost vyrovnat se s prorežimními kolaboranty z řad duchovních – to jsou hlavní okruhy, na které se zaměřuje závěrečný díl cyklu Církevní devadesátky. Římské sympozium v roce 1999 a slova papeže o tom, že Jan Hus patří mezi církevní reformátory, byly do jisté míry mezníkem ve vnímání kostnického mučedníka. Husova osobnost tak po dlouhých letech přestala církve rozdělovat, ale stala se spíše spojnicí. Svatojánské oslavy v roce 1993, kdy si katolíci připomínali 600 let od světcova umučení, nebo svatořečení Jana Sarkandera – to byly zatěžkávací zkoušky pro křehké ekumenické vztahy. Nakolik se církvím podařilo překonat historické křivdy a hledat společnou cestu? A které z církví naopak přiživovaly protikatolický osten, protože právě v tomto pojetí snadněji nacházely svou vlastní identitu? Na jedné straně masivní finanční a materiální pomoc od diecézí z tehdejší Spolkové republiky Německo a z Rakouska, na straně druhé strach, že si vysídlení Němci začnou nárokovat svůj zkonfiskovaný majetek a dojde k prolomení tzv. Benešových dekretů. To byly protichůdné emoce, které utvářely vztahy i v rámci církevních struktur, zejména pak v příhraničních oblastech. Díky tomu, že intenzita kontaktů mezi církevními institucemi zejména v Německou, v Rakousku a v Československu postupně rostla, začalo se zde hlasitěji mluvit o nutnosti vzájemného odpuštění a spolupráci. Církve v tomto smyslu pozitivně ovlivnily celospolečenské vnímání a přispěli ke konsolidaci vztahů zmíněných zemí. Případ generálního sekretáře České biskupské konference Karla Simandla, o kterém později vyšlo najevo, že byl spolupracovníkem komunistické Státní bezpečnosti a byl dokonce záměrně tzv. vysazen do Říma, aby zde infiltroval český katolický exil, symbolizuje bolestnou kapitolu tohoto období. Osudy hrdinů se tu mísí s příběhy lidí, kteří sice podlehli tlaku komunistů, ale hořce toho celý život litovali, ale také s několika extrémními případy bývalých agentů, kteří po roce 1989 působili dál na významných církevních postech. I to je součást stále nedopsané kapitoly vlastního historického vnímání církví, která do jisté míry ovlivňuje i jejich současné osudy.
Režie:B. Jetelina
skryté titulky
