Letecké katastrofy
Letiště Oksibil je ze všech stran obklopeno horami a není vybaveno pokročilými naváděcími systémy. Piloti tak musejí ranvej identifikovat vizuálně a při přistání řídit ručně. Let 267 tam však vůbec nedorazil. Zpráva o pohřešovaném letadle se rychle rozšířila. Vyšetřovatelé Indonéského národního výboru pro bezpečnost v dopravě se ihned začali obávat nejhoršího. Letadlo se naposled ohlásilo ze vzdálenosti 24 kilometrů. Dým stoupající z nedaleké hory nakonec navedl záchranné týmy k vraku. Ten se nacházel na horském hřebeni ve výšce 2400 metrů a na místo se dalo dopravit pouze pěšky. Po pětihodinovém výstupu hustou vegetací bylo zjevné, že letadlo nalétlo přímo do horského úbočí. Všech 54 osob na palubě zahynulo. Vzhledem k odlehlosti lokality bylo přemístění většiny trosek nemožné. Zásadní bylo zjistit, co se odehrávalo v kokpitu. Vyšetřovatelé však brzy narazili na vážnou překážku. Ukázalo se, že zapisovač letových údajů v době nehody nefungoval. Naštěstí hlasový záznamník obsahoval dvě hodiny dat zahrnující i dva předchozí lety. Už dříve téhož dne se piloti úmyslně odchýlili od oficiální trasy přiblížení do Oksibil. Místo předepsaného okruhu nad letištěm letěli přímo na ranvej. Vyšetřovatelé brzy potvrdili, že stejnou zkratku využili i při osudném letu. Tentokrát to ovšem mělo katastrofální následky. Zatímco zvukový záznam potvrdil, že v kokpitu vládly normální podmínky, vyšetřovatelé postřehli významné pochybení: posádka vypustila brífink před přistáním i kontrolní seznam. Zachycené vrčení motorů naznačovalo, že letadlo bylo po technické stránce v pořádku. Náraz proběhl tak rychle a nenadále, že piloti ani nestihli vykřiknout. Meteorologická data odhalila, že se letadlo pohybovalo oblastí nízké oblačnosti a posádka pravděpodobně neviděla hory pod sebou. Službu konající dispečer ji o podmínkách informoval, piloti však pokračovali v přiblížení, ačkoliv neviděli, kam letí. To ovšem stále zcela nevysvětlovalo, proč došlo k nehodě. Třicet sekund před nárazem měl výstražný systém posádku varovat před blízkostí země. Na nahrávce z kokpitu však žádný slyšitelný zvuk nezazněl. Kontrolou záznamů údržby byla vyloučena technická závada na systému samotném. Při pohovoru s ostatními piloty společnosti Trigana se vyšetřovatelé dozvěděli, že se systém velmi často spouští bezdůvodně. Piloti proto zcela běžně vytahují jistič, aby jej umlčeli. Spolupracovníci kapitána havarovaného letu potvrdili, že měl ve zvyku systém deaktivovat. Záznamy o pracovním poměru odhalily, že o tom jeho nadřízení věděli a chtěli to s ním probrat na již naplánovaném setkání. Vyšetřovatele to vedlo k přesvědčení, že kapitán během předešlého letu systém vyřadil z provozu a potom jej zapomněl zapnout. Důkazy pro tuto teorii se nicméně mezi troskami nepodařilo nalézt. Poslední otázkou bylo, proč piloti, kteří danou oblast dobře znali, letěli tak blízko hor pod sebou. Odpověď poskytla chybná navigační mapa uvádějící minimální bezpečné výšky v okolí letiště. Podle ní byla mezní výška v daném sektoru 2400 metrů, ale let 267 havaroval ve výšce 2500 metrů. Jinými slovy, piloti letící oblačností byli přesvědčení, že mají dostatečnou rezervu, ale přitom se nacházeli v kolizním kurzu.
Kan., skryté titulky
