Deset století architektury
Albrecht z Valdštejna, vévoda frýdlantský, patří k nejpozoruhodnějším osobnostem našich dějin. Mocný šlechtic a vojevůdce se stal během třicetileté války obratným podnikatelem s nevídanými zisky, které se rozhodl investovat především do velkolepých stavebních projektů. Z městečka Jičín plánoval vytvořit reprezentativní sídlo, v němž by kromě biskupství sídlila i univerzita a jeho vlastní sněm. Z plánů, které předčasně ukončila vévodova nečekaná smrt, byl ve východočeském městě realizován pouze zlomek – přestavba zámku, kostel svatého Jakuba a lodžie spojená se středem města působivou alejí. Dokončeno však bylo Valdštejnovo největší stavební dílo – Valdštejnský palác na pražské Malé Straně. Důstojné a rozlehlé sídlo, k jehož výstavbě si vévoda přizval přední italské architekty, mělo pražské šlechtice konfrontovat s postavením muže, který by se snad mohl stát i budoucím českým králem. Úctyhodný komplex ve stínu panovnického sídla tvoří hlavní obytná budova se dvěma nádvořími, křídlo s konírnami, patrové Černínské atrium a zahrada ohraničená vysokou zdí a budovou jízdárny sousedící s bývalým hospodářským dvorem. Interiéry paláce jsou plné působivých alegorických fresek od barokního malíře Baccia di Bianco s náměty z antické mytologie a astronomie. Působivý je i prostor palácové kaple rovněž zdobené freskami, v nichž je Valdštejnova postava ztotožňována se světcem sv. Václavem. Skvostem barokní architektury je monumentální Sala terrena otevřená do zahrady, jejíž vysoké klenby zdobí nástěnné výjevy z bájného Olympu. Na sochařské výzdobě paláce se podílel mj. císařský sochař Rudolfa II. Adrian de Vries, který zahradu obohatil unikátním souborem soch a kašen ve stylu pozdního manýrismu. Sochy byly naneštěstí roku 1648 uloupeny švédskými vojsky, ale na počátku 20. století se na původní místa vrátily jejich věrné kopie.
Režie:J. Šikl
1997, skryté titulky
