Na cestě po nepálské Pokhaře
Pokhara, rušné a zároveň malebné panoptikum Nepálu. Místo plné protikladů. Druhé největší město Nepálu je zároveň klidnou zelenou oázou na břehu sytě zeleného jezera Fewa. V příjemně teplém podnebí lze ze břehu paradoxně sledovat zledovatělé vrcholy Annapurny, jejíž obrysy se za klidných dní vynořují z mlhy nad městem. Pokhara se stala křižovatkou mnoha náboženství, směrů a kultur. Všichni obyvatelé, bez rozdílů kořenů a vyznání, společně nakupují na rušné hlavní třídě a s širokým úsměvem zdraví: „namasté“. Kolem břehu jezera proudí hinduisté, buddhisté i křesťané. Nepálské město se stalo druhým domovem pro četnou komunitu uprchlíků z Tibetu, přistěhovalců z Indie i západních „bílých“ lidí, kteří v horském středisku hledají životní balanc anebo zde odpočívají po některém z náročných výstupů do přilehlých hor. V 60. letech se do Pokhary uchýlilo mnoho utečenců z Tibetu. Rozsáhlý uprchlický tábor oplývá dodnes specifickou atmosférou. Dominantou čtvrti se stal rozsáhlý buddhistický klášter, v němž desítky mnichů denně recitují mantry za doprovodu bubnů a chrámových rohů. Brzy ráno bývá hladina jezera zcela klidná. Z oparu občas dokonce vystoupí obrysy Annapuren a posvátný vrchol Mačapučare. Mezi prvními vstávají ve vesnicích na břehu rybáři. V barevných loďkách vyrážejí na klidnou hladinu jezera, křižují vodní plochu a vytahují sítě. V „hippie“ čtvrti zase začínají ranní lekce jógy. Evropské a americké návštěvnice si dávají záležet na správném provedení pozdravu slunce při venkovní lekci vedené indickým jogínem. Půjčovna lodí na břehu jezera Fewa bývá nejčastěji v obložení Indů. Muži s vážným výrazem a ženy oděné do zářivých sárí se strkají v hloučcích, pokřikují a zmatečně nastupují na barevné loďky doonga a míří na projížďku po jezeře. Jezero se stalo křižovatkou turistických, rybářských i osobních lodí. Na vodě se etnické, národností i kastovní rozdíly stírají. Zelená hladina jezera Fewa kolébá všechny úplně stejně.
skryté titulky
