Show Jana Krause
Prvním hostem první talkshow v novém roce bude úspěšný herec a zpěvák Vojtěch Dyk, aktuální držitel Ceny Thálie za titulní roli v muzikálu Legenda jménem Holmes, uváděném v Hudebním divadle Karlín, který nedávno vydal desku v New Yorku. Inspirací pro jeho nové hudební album bylo prý všechno, co má rád, hudba operní, hudba černá, soul, funk, gospel, prostě všechno… „Je to zajímavá zkušenost už jen proto, že pokud člověk není zrovna Johnny Depp nebo Brad Pitt, neznamená tam vůbec nic,“ komentuje svůj pracovní pobyt za oceánem s tím, že právě i díky tomuto prozření celý projekt splnil podle jeho slov svůj účel. „Muzikanti se tam víc snaží. Sjíždí se tam lidé odevšud, je tam velká konkurence, takže mít práci je tam skutečně cenný dar,“ myslí si. „Navíc všichni dobře vědí, že jakákoli profesionálně odvedená práce jim může zase dohodit jinou práci.“ Svůj obdiv neskrývá ani vůči zpěvákům víceméně jakéhokoli místního kostela. „Mají rozsah patnáct oktáv a umějí něco, o čem se mi ani nemůže zdát,“ vypráví, „což člověka pěkně usadí zpátky: uvědom si, chlapečku, co jsi, jestli vůbec něco jsi…“ Aby nezůstalo jen u vychvalování New Yorku, složí Vojta Dyk poklonu také Praze, a dokonce i Brnu, což rozpoutá pěknou řádku „nekorektních“ vtípků, které jsou ovšem myšleny v duchu přátelského pošťuchování. „Na každém koncertě se ptám: kdo je tady z Brna? A lidi odpovídají: my! A já na to: to nevadí!“ předvádí se smíchem muzikant a vzápětí dodává, že má Brno a Brňáky ale opravdu rád. Jan Kraus neopomene zmínit ani Vojtovo slavné nastudování Mše Leonarda Bernsteina. „Bernstein má ohromný dar, že využívá nějaké podvědomé vazby, takže na něj můžou jít jak lidé, kteří se o muziku zajímají, tak ti, kteří muziku moc neposlouchají,“ říká Vojtěch Dyk s tím, že ačkoliv je to náročný kus, měl dosud vesměs jen pozitivní odezvu. Dalším, hostem, který usedne na červenou pohovku, bude módní návrhářka a profesorka UMPRUM, Liběna Rochová, nositelka ceny Czech Grand Design, známá svými progresivními uměleckými modely a nároky. „Když chce člověk udělat něco pořádného, musí být náročný,“ dodává k tomu oděvní výtvarnice, která by prý svoji tvorbu rozdělila na dvě části. „Jde mi o to, dělat výtvarné věci, dělat velké oděvní formy, ale vedle toho se musím také živit, takže dělám i menší oděvní formy, tedy oblečení.“ Dosud podle svých slov vytvářela pouze oděvy pro ženy, už ale přemýšlela i nad kolekcemi pro muže. V reakci na to, aby ohodnotila outfit Vojty Dyka, vyjadřuje přesvědčení, že člověk by měl chodit oblečený tak, aby se dobře cítil. „Já respektuju všechno, jen asi do divadla či na koncert by člověk neměl chodit v teplákách,“ hodnotí velice liberálně výtvarnice, jejíž přítomnost vyvolá opět živou debatu o Brně. „Já jsem stále napůl v Brně,“ přiznává. „Profesí jsem už třicet let v Praze nebo jinde ve světě a v Brně mám manžela. Jemu se tam líbí a je tam spokojený.“ Jan Kraus prozradí na paní Rochovou také to, že ráda řídí auto. „To je pravda, a když už mluvíme o Brně a dálnici D1, dneska ráno jsem tuto cestu urazila za hodinu a půl, a to jsem si ještě cestou odskočila na odpočivadle.“ Jak by charakterizovala své modely, které budeme mít možnost zhlédnout v malé ukázce? „Myslím, že v mých modelech je energie,“ říká ke kolekci Doteky, kterou vytvořila spolu s výtvarníkem Lukášem Musilem pro Debru, organizaci pomáhající lidem s nemocí motýlích křídel. „Na šití modelů si najímám dílnu, kde děláme střihy, modelujeme, šijeme. Na výrobu dohlížím od začátku do konce,“ doplňuje oděvní návrhářka, která podle svých slov sice sleduje módní trendy, ale ne vždy se jich drží. „Připadá mi to velmi omezené, a i své studenty vedu k tomu, že návrhář má zůstat kreativní a navrhovat své modely tak, aby odpovídaly jeho osobnosti, nikoli aby podléhaly trendům. Trendy jsou pro lidi, kteří nemají fantazii.“ Ona sama má ráda černou barvu, která ji prý zklidňuje, v létě pak nosí barevné oblečení. „Já jsem barevná uvnitř,“ uzavírá pohotově. A na závěr se seznámíme s mladým lingvistou a zachráncem téměř zapomenutého normanského jazyka, kterým se mluvilo na ostrově Sark v Lamanšském průlivu. Martin Neudörfl se o tento jazyk, kterým hovoří již jen čtyři rodilí mluvčí, zajímal už jako student francouzské filologie. Rodák z Českého Krumlova nyní ovládá sarkézskou normanštinu natolik dobře, že obyvatele ostrova sám učí jazyk jejich předků. Navíc je členem Schwarzenberské granátnické gardy, tedy obnovené českokrumlovské hradní stráže. „Na tomto ostrově ležícím mezi Francií a Velkou Británií se nyní mluví anglicky, ale stále ještě tam žijí poslední čtyři mluvčí sarkézštiny,“ vysvětluje romanista a vzpomíná, jak to celé začalo: „Poprvé jsem o Sarku slyšel, když jsem studoval ve Velké Británii, a protože se zároveň zajímám o historii, věděl jsem, že se tam mluví normandštinou.“ S podporou svého konzultanta se rozhodl věnovat se vymírajícímu jazyku právě zde, ačkoli se tomuto jazyku před ním žádný jiný dialektolog nevěnoval. „Na normanský ostrovech žije trvale zhruba 400 lidí,“ odhaduje mladý výzkumník. „Na ostrově dříve všichni farmařili a rybařili, dnes už jsou víceméně všichni orientovaní na turismus, především z Británie. I to bylo mimochodem důvodem toho, proč se všichni přeorientovali na angličtinu a původní jazyk vymírá,“ domnívá se. Jaká byla první sarkézská věta, kterou se mladý jazykovědec naučil? Zvládne se ji naučit i Jan Kraus? Kdo ovládá Sark? A proč se na ostrově nesvítí? To a mnohem více se dozvíte v dalším dílu oblíbeného pořadu Show Jana Krause již ve středu večer na Primě!
