Někdo to rád hloupé
Dokument (2007). Staré barokní přísloví říká, že není dobře, když se český sedlák směje, že je pro vrchnost lépe, když pláče. Jiný bonmot o našem vztahu k tomu, co je směšné, zanechal říšský protektor Heydrich. Ten označil Čechy za smějící se bestie. Jaký je vlastně náš vztah k humoru? Jak vypadá tuzemská masová legrace na počátku 3. tisíciletí? Neztrácí český humor svou osobitost? A nesmějeme se náhodou také věcem, na kterých už není vůbec nic k smíchu? Zdá se, že spontánního veselí ubylo. Nevznikají nové vtipy, ubylo recesistů a jakoby začal převládat trend „nechat se bavit“. Přitom se však ztrácí to, co bylo snad odnepaměti v Čechách, na Moravě a ve Slezsku obvyklé: autentický, očistný humor, který vznikal jako bezprostřední reakce na společenské a politické dění v zemi, nelítostný výškleb pomazaným hlavám, císařům, papalášům, maloměšťákům, nejrůznějším livrejovaným panákům, představitelům moci světské i církevní.
2007, skryté titulky
