Postřehy odjinud
V řecké mytologii se velice často mluví o muzice. Její kolébkou je pohoří Olympos v Makedonii, kde sídlilo všech dvanáct nejvýznamnějších bohů - tzv. Dodekatheon. Tam bylo jejich sídlo a tam si po celé dny užívali nektaru a ambrózie za zvuků Apollonovy lyry. A nejvíc jejich muzika působila na ženy a devět z nich, kterých se jejich umění nejvíc dotýkalo, se stalo múzami. A po další tři generace bohové, múzy i polobůh Orfeus nepřetržitě vytvářeli řeckou hudbu a seznamovali s ní Řeky po celé zemi. Velký filozof Aristoteles psal o hudbě ve svých dílech často v souvislosti s etikou a filozofií. Z období Byzance se zachovaly hlavně církevní melodie spojené s liturgií. V době vzniku novořeckého státu, kolem roku 1830, zněly Řeckem hlavně lidové písně, církevní zpěvy a umělé bojové písně z období povstání proti Turkům. Po řecko-turecké válce v roce 1922 přijalo Řecko obrovský počet anatolských Řeků, a po celé 20. století ovlivňoval výrazně řeckou hudbu právě styl zvaný rebetiko. Je to jakýsi městský folk a typické pro něj byly strunné nástroje, jako je buzuki a baglamas. Dva hudební velikáni čerpali právě z rebetika, byli to Manolis Chatzidakis a Mikis Theodorakis. Byli vrstevníky a svým dílem se zapsali celosvětově. Určitě znáte všichni píseň Děti z Pirea. Ta písnička obletěla svět v nesčetných verzích. Nejpopulárnější z tvorby Mikise Theodorakise se stala orchestrálka, která zazněla ve filmu Řek Zorba. A víte, kde se česká a řecká kultura vzájemně dotkly? Bylo to ve 30. letech minulého století, kdy se setkali velikáni Bohuslav Martinů a Nikos Kazantzakis. Vzniklo z toho operní dílo Řecké pašije, kde Martinů vytvořil nádhernou hudbu na neméně krásnou předlohu Kazantzakise Kristus znovu ukřižovaný.
skryté titulky
