Deset století architektury
Architekt Adolf Loos po sobě nezanechal dílo příliš rozsáhlé, ale rozhodně významné pro architekturu 20. století. Byl vždy nezařaditelnou osobností, odmítal se držet závazných principů tak, aby jeho tvorba mohla být jasně pojmenována. Pozornost na sebe upoutal v r. 1911 přednáškou s názvem "Ornament je zločin". Jeho východiska, věcnost, pragmatičnost, úspornost a racionalismus řešení, stejně jako teze, že architektura není umění, mu získaly mnoho příznivců i odpůrců. V roce 1926 se pražský stavební podnikatel František Müller rozhodl postavit si reprezentační vilu a oslovil Adolfa Loose s lákavým příslibem, že bude moci realizovat své představy prakticky bez jakýchkoli omezení. Loos pro stavbu vybral parcelu na Ořechovce se značně svažitým terénem a s asymetrickým půdorysem v podobě nesouměrného lichoběžníku. Loos se terénní situace nezalekl, parcela mu učarovala svou polohou a možností neopakovatelného výhledu. Mimořádná hodnota stavby ale spočívá v něčem jiném – Loos zde plně uplatnil koncepci tzv. raumplanu (prostorová a výšková diferenciace interiérů v kubusu stavby podle jejich funkcí). Mimořádnou péči Loos věnoval výběru materiálu. Obkladový mramor nechal dovézt z předem vybraného lomu v Itálii, kachle z Delftu. Propracovával každý detail – kov kombinoval se slonovinou. Kolem ústředního schodiště Loos koncipuje v duchu raumplanu místnosti různé velikosti a různé výškové úrovně podle jejich funkcí. Vznikl tak zdánlivý labyrint, který se však řídí logikou společenského provozu.
Režie:J. Svoboda
2000, skryté titulky
