Ještě hořím? (3/6)
Její pozoruhodné Madony z pískovce, žuly a mramoru najdeme jako unikátní instalaci ve veřejném prostoru u zdi kostela sv. Václava na pražském Proseku. Kámen a skály ji fascinovaly odmala. Už z dětského pískoviště si tahala domů různé acháty a kalcedony. Jasnou volbou byla proto později kamenosochařská škola v Hořicích. Dívek na ní moc nestudovalo. Od patnácti let jezdila po světě. Třeba během prázdnin na střední škole restaurovat barokní sochy do Basileje a do Jindřichova Hradce. Absolvovala nejrůznější zahraniční stáže. Na VŠUP studovala u akademického sochaře Kurta Gebauera, praxi sbírala i v ateliéru Olbrama Zoubka. Dostávala pozvánky na prestižní výstavy ve světě, několikrát úspěšně reprezentovala v Paříži naše mladé sochařské umění. Je za ní spousta sochařských realizací ve veřejném prostoru a mnoho samostatných výstav. Na svých cestách objevovala krajinu 21. století, kterou později reflektovala ve svých obrazech. V roce 2010 vytvořila jako první v Evropě první sochařskou realizaci na motiv znakové řeči. Reliéf je osazený před školou pro sluchově postižené děti v pražské Holečkově ulici. Za další dílo, reliéfní nápis „MILUJI“ získala cenu ’Inspirace dobrem, Wintontrain, Praha-Londýn‘. Fyzicky náročná práce a strhující tvůrčí nasazení nakonec narazily na své limity. Když dobudovala svůj třetí ateliér, do její práce jako blesk zasáhla nemoc. Už se nemohla věnovat tvorbě, která vyžaduje velkou fyzickou zátěž. Navíc v době, která sochařům, natož sochařkám nepřeje. I když se prošla „kolem pekla“, jak říká, dokázala ujít cestu od kamene k plátnu, na němž se věnuje proměně duchovního života v moderní společnosti. Jaké to je přehodnotit svůj profesní život a začít znovu?
skryté titulky
