Vzpomínka na Jiřího Schelingera
"Co já jsem za zpěváka," říkával o sobě Jiří Schelinger (1951–1981). Jakým tedy stihl být, než ve třiceti letech utonul v Dunaji? Podle reklamy prý neměl hlas jako zvon. Měl totiž něco cennějšího: schopnost upoutat tím hořkým, odřeným hlasem pozornost. Vzbudit napětí už prvními tóny. Hned jeho druhý singl se skupinou Faraon, Uhlířův a Svěrákův Dům holubí, vystřelil kluka z Bousova a nedoučeného instalatéra až k našim pěveckým hvězdám. Ve Zlatém slavíku byl čtvrtý a šest let za sebou se držel v první desítce. To tehdy dokázali jen Gott, Neckář a Zich. A Schelingerův kapelník František Ringo Čech ho posléze přiměl i k psaní písniček. Deska na domě, kde Jiří Schelinger v Praze bydlel, neupozorňuje pouze na jeden z nejoriginálnějších hlasů české populární hudby, ale také na jednoho z jejích nejupřímnějších rebelů. Dlouhovlasý i jinak výstřední Schelinger byl v normalizačním příšeří podobným světlem jako v šedesátých letech 20. století Pavel Sedláček nebo Miki Volek. Někdy se k tomu musel „proklopýtat“ i skrz kolovrátkové melodie, jinak by se do tehdejší televize prostě nedostal. Nakonec ovšem založil vlastní skupinu s bratrem Milanem a napsal i zaranžoval celé album Zemětřesení. Nahrát ho už nestihl. Ale jak dokázal koncert 7. března 2011 v sále Retro Music Hall, i z pěti alb a dvaceti singlů, které Jiří Schelinger během sedmi let natočil, bylo k jeho nedožitým šedesátinám tehdy co připomínat.
Režie:R. Vodrážka
