Cesty víry
Roman Frič je nenápadný padesátník, který strávil 19 let v nejpřísnějším a nejtvrdším řádu bratrů kartuziánů v klášteře Marienau v Německu. Jako jediný řád katolické církve nebyli nikdy reformováni a svoji přísnou linii si drží už tisíc let. Kromě společných modliteb se bratři nestýkají a nemluví ani mezi sebou. Jsou odloučeni od rodiny, která je smí navštívit dva dny v roce. Na světě je jen dvacítka kartuziánských klášterů se zhruba čtyřstovkami bratří. Když Romanovi ale lékaři před lety diagnostikovali roztroušenou sklerózu, tamní konzilium mu doporučilo klášter opustit. Roman to udělal, ale bylo mu těžké se s tím vyrovnat. Od té chvíle si připadal jako v boxerském ringu. Jak sám říká: „Byl jsem poustevníkem z profese. Život mi ale zamíchal kartami a já se s tím musel poprat.“ Střet s realitou byl prý mimořádně těžký. Naučil se ale být vděčný za každou okliku, za každé slepé rameno. A říká, že jeho osud je příkladem toho, že Bůh umí psát rovně i po křivých řádcích. Hovoří o tom, jak těžké a důležité je přijmout změnu. A odpustit. Hlavně sám sobě. Dnes otec Roman létá na padáku, jezdí na elektrokole, poslouchá hudbu, ale hlavně, zvěstuje evangelium. V současné době byl ustanoven farním vikářem v Nosislavi u Brna.
Režie:P. Kolaja
skryté titulky
