Letecké katastrofy
20. prosince 2008. Po ranveji mezinárodního letiště v Denveru se rozjížděl let společnosti Continental Airlines 1404 mířící do Houstonu. V jednu chvíli se letadlo prudce vychýlilo z původního směru a vyjelo z dráhy. Kanadský cyklus dokumentárních rekonstrukcí Najelo na terénní vlnu, která ho vymrštila do vzduchu. Když Boeing 737 dopadl na zem, po chvíli se zastavil a začal hořet. Když na místo dorazili záchranáři, plameny plně zachvátily pravou stranu. Naštěstí se všem lidem podařilo ze zadýmeného trupu uniknout. Vyšetřovatelům připadl úkol zjistit, co se stalo. Na dráze byly jasně patrné stopy. Vyšetřovatelé se zaměřili na místo, kde se letoun začal stáčet doleva, a nalezli tlusté černé šmouhy. Ty vznikají, když na pneumatiku působí extrémní boční pohyb, při kterém se vzorek odírá o beton ranveje. Z minulosti byly známé případy, kdy u letounů typu 737 došlo k samovolnému zablokování směrového kormidla v krajní poloze. Rozsáhlé zkoušky však mechanickou závadu směrovky vyloučily. Vyšetřovatelé proto začali zkoumat vnější faktory, které mohly k nehodě přispět. V době nehody se nevyskytovaly žádné srážky a dráha byla čistá. Zaměřili se proto na boční vítr, který se může někdy opírat do zádě a piloty nutí natáčet příď proti němu. Posádka však obdržela aktuální informace, podle nichž rychlost větru nepřesahovala mezní hranici pro Boeing 737 stanovenou na 60 km/h. Jako jediná možná příčina zbývala chyba pilota. Když kapitán ucítil tlak bočního větru na letadlo, podle zapisovače letových údajů vyšlápl pravý pedál směrovky. Ale když se Boeing vychýlil doleva podruhé, kapitán pedál uvolnil a místo toho otočil řídidly doprava. Podle kapitána byl poryv tak silný, že nedokázal stroj ovládnout, a když směrovka nereagovala, pokusil se v nouzi použít řídicí prvek příďového podvozku. Tento parametr nebyl palubním zapisovačem zaznamenán, ale stopy gumy na dráze a kamínky zadřené do přední pneumatiky prokazovaly kapitánovo tvrzení. Zvukový záznam z druhého zapisovače ukázal, že v kokpitu probíhala běžná konverzace. S výjimkou okamžiku, kdy si posádka při pojíždění na dráhu všimla známek neobvykle silného větru. Protože je však nikdo nevaroval, že by rychlost větru přesahovala limit 60 km/h, kapitán zahájil vzlet. Dispečeři na denverském letišti předávali pilotům údaje o větru dodávané meteorologickou věží a čidly zaznamenávajícími střih větru. Systém však není schopen měřit poryvy. Vyšetřovatelé se rozhodli prověřit možnost, zda při nehodě nesehrála roli blízkost Skalistých hor. Vlnové proudění za jejich hřbety se může projevovat stovky kilometrů daleko a vytvářet pro piloty nebezpečné situace. Počítačová simulace a analýza údajů vteřinu po vteřině nakonec odhalila, že let 1404 zasáhly poryvy dosahující rychlosti 83 km/h. Prozkoumáním ohromného množství záznamů se zjistilo, že z 250 tisíc vzletů, pouze čtyři letouny typu 737 byly vystaveny bočnímu větru silnějšímu než 55 km/h. Vyšetřovatelé prověřili kapitánovo jednání a došli k závěru, že druhý náraz větru byl natolik silný, že směrovka ihned nezaúčinkovala. Kapitán získal dojem, že nefunguje. Uvolnil pedál a letoun se dál stáčel špatným směrem. Vzlet za bočního větru je běžnou součástí výcviku na letových simulátorech. Vyšlo však najevo, že piloti nejsou školeni pro případ poryvů na zemi. Vyšetřovatelé také zjistili, že dispečer měl informace o mimořádně silných nárazech větru na ranveji k dispozici, ale podle standardního provozního postupu je sděloval pouze na vyžádání. Protože prudké nárazy větru byly čistě lokální, stačilo přitom požádat o odložení vzletu či přesun na jinou dráhu.
Kan., skryté titulky
