Jan Kačer
Herecké začátky Jana Kačera jsou spjaty s hornickou Ostravou a jediné televizní vystoupení mu zajistilo trvalou přízeň předních režisérů 60. let – především Evalda Schorma. Svůj nervně strohý herecký styl uplatnil již v první roli svědomím zmítaného partyzána Pavla v Kadárově a Klosově filmu Smrt si říká Engelchen (1963). Krátce poté ztvárnil podobně složitou postavu ve Schormově debutu Každý den odvahu (1963), v němž přesvědčivě vystihl českou variaci rozhněvaného mladého muže – upřímně zapáleného komunistického agitátora, kterého semelou nové společenské podmínky nastupující liberalizace. V letech 1965–1975 působil Kačer jako kmenový člen souboru Činoherního klubu, divadla úzce napojeného na poetiku filmové nové vlny. Na jevišti i v dalších filmech pokračoval ve ztvárňování postav často zcela protikladných charakterových vlastností. Působivé ztělesnění zbabělého hrdinství předvedl ve filmu Hynka Bočana Každý den odvahu (1965), roli fanatického křesťanského askety mu svěřil František Vláčil v historickém snímku Údolí včel (1967) a výrazně expresivní roli krutého učitele ztvárnil v alegorickém snímku Den sedmý, osmá noc (1969), vypjatě reagujícím na sovětskou invazi. Za normalizace byla Janu Kačerovi Praha zapovězena a až na několik malých rolí mu byla umožněna pouze divadelní režie na oblasti. K větším filmovým rolím se dostal znovu až na konci 80. let (objevil se symbolicky v posledním filmu Evalda Schorma Vlastně se nic nestalo) a v té době se politicky angažoval v Občanském fóru. Po listopadu 1989 krátce působil jako poslanec, věnoval se výuce režie na DAMU a za své tvůrčí působení obdržel v roce 1998 od prezidenta republiky Medaili Za zásluhy v oblasti kultury. Portrét z cyklu Zlatá šedesátá uvádíme u příležitosti jeho dnešních 85. narozenin.
Režie:M. Šulík
2009, skryté titulky
