Babylon
Za zčásti romantickou, zčásti dobrodružnou anabází Barbary Day s žádostí o české občanství stála její celoživotní láska k divadlu, filozofie a s tím posléze spojená snaha pomáhat lidem v komunismu. Barbara se narodila jako třetí dcera anglikánského kněze a učitelky. Rodina žila v ocelářském Sheffieldu, kde otec dostal zchátralou faru, navíc v blízkosti znečištěné průmyslové části města. Díky tomu Barbara nemá na své dětství nejlepší vzpomínky, ke kterým patří i to, že v Anglii fungoval válečný přídělový systém až do poloviny 50. let. S odstupem času k tomu však podotýká: „Považuji to za velkou výhodu oproti lidem, kteří vyrůstali v blahobytu a snadno se tak poddávají neštěstí. Každopádně jednou z mála mých velkých radostí byly tehdejší vánoční návštěvy dětských divadelních představení.“ První, byť nepřímý kontakt se světem za železnou oponou představovaly pro Barbaru události v Maďarsku v roce 1956, kterých byly plné anglické noviny a televizní zpravodajství, a především šokující setkání s maďarským uprchlíkem, který se tehdy v Sheffieldu objevil. Náklonost k divadlu ji přivedla k rozhodnutí stát se profesionální herečkou. Rodiče, sestry a příbuzné však představa, že spojí svůj osud s komedianty, děsila. Naléhali, aby raději nejprve vystudovala vysokou školu. Chtěla jim vyhovět a rozhodla se pro „úctyhodnou“ anglistiku, když ale na Univerzitě v Manchesteru ve stejnou dobu otevřeli katedru divadelní vědy, obratem se tam přihlásila. „Během studia jsem ovšem dospěla k závěru, že spíše než jako herečka bych se kvůli mé poněkud uzavřenější povaze mohla uplatnit jako inspicientka nebo dramaturgyně.“ V rámci studia se Barbara dostala na školní výlet do Itálie, na studentský divadelní festival. Na programu bylo také vystoupení studentů Vysoké školy múzických umění v Bratislavě. Na ty byli britští studenti, kteří se s herci z komunistické země nikdy nesetkali, obzvlášť zvědaví. „Kupodivu na nás nepůsobili jako zachmuření lidé, poznamenaní šedí života v socialismu. Odehráli skvělé představení na mnohem profesionálnější úrovni než ostatní soubory.“ Tehdejší vystoupení Mariána Labudy, Emílie Vašáryové a dalších Barbaru i její spolužáky doslova uchvátilo. Od té doby propadla československému divadlu a začala se podrobněji zajímat i o poměry v komunistických zemích. A začalo její prolínání československým prostorem. „S úřady jsem žádné potíže neměla, později jsem sice zjistila, že StB o mně vede svazek, ale nadšená dramatička se zájmem o propagaci zdejší kultury se jim spíš do krámu hodila.“ Drobounká stále typická anglická dáma Barbara i dnes vyučuje na DAMU, na HAMU a na English College, stále publikuje o české kultuře a překládá. Ve svém volnu nejraději brouzdá v uličkách Malé Strany a Hradčan, ráda krmí kačeny v pražské Stromovce, kam často chodí filozofovat se svou velkou kamarádkou vdovou po Ivanu Medkovi Helenou. Je nositelkou Řádu britského impéria‚ od prezidenta Václava Havla obdržela pamětní medaili za zásluhy.
ČR, skryté titulky
