Příběhy 20. století III (5/8)
Cyklus dokumentů zachycuje holocaust v podmínkách někdejšího Československa. Opírá se o unikátní výpovědi přeživších, československých občanů židovské národnosti a víry, kteří se stali obětmi nacistické antisemitské politiky. Svědectví jsou součástí sbírky Paměť národa. Cyklus tvoří ucelený příběh, obraz holocaustu v Československu v chronologickém vývoji, od prvních výrazných projevů antisemitismu ještě před okupací Čech a Moravy až po nesnadný a bolestný návrat nečetných přeživších z ghett a vyhlazovacích táborů. Ať už se Židé z českých zemí hlásili k jakékoli národnosti a politické orientaci, byli v první řadě občany Československa – šoa je tedy součástí našich dějin, nikoli oddělená židovská historie. Z více než tří set tisíc lidí, tak či onak přináležejících k židovské komunitě na území tehdejšího Československa, jich nacistické pronásledování přežila asi desetina. Přežití představovalo výjimku: za každým živým zůstaly tisíce zavražděných lidí, příbuzných, přátel. Třetí řada Příběhů 20. století přináší rozhovory s posledními pamětníky, kteří ještě mohli vydat svědectví. Terezín měl v nacistické politice a vyhlazovací praxi několik funkcí, jedna z nich byla propagandistická: Ghetto Theresienstadt mělo v případě potřeby posloužit k oklamání mezinárodní veřejnosti, mělo být ukazováno jako vzorové židovské město. V letech 1940–1943 se do světa dostávalo víc a víc zpráv o vraždění Židů. Často však byly považovány za přehnané a nevěrohodné. Představitelé Červeného kříže dlouho neúspěšně usilovali o návštěvu v některém z nacistických táborů – a nakonec získali povolení k inspekční prohlídce, která se uskutečnila 23. června 1944. Byl to jeden z velkých nacistických podvodů, navíc je důvod se domnívat, že přinejmenším hlavní představitel delegace Červeného kříže, Švýcar Maurice Rossel, se na propagandistickém divadle vědomě podílel. Němci nemohli ghetto „předvést“ jen tak, inspekci proto předcházela tzv. zkrášlovací akce. Židé byli donuceni čistit ulice a provádět všemožné úpravy ubikací, vybudovat fiktivní „obchody“, v nichž se nedalo téměř nic koupit, tiskly se peněžní poukázky, hlavní náměstí, kam Židé za běžných okolností nesměli, dostalo nový trávník a květiny. Narychlo vznikl lázeňský pavilon, dětské hřiště, škola. V květnu 1944 poslali Němci do Osvětimi-Birkenau více než sedm tisíc lidí, aby v přelidněném Terezíně snížili počet obyvatel (většina z deportovaných byla samozřejmě později zavražděna). Inspekce, které se kromě zástupce Mezinárodního výboru Červeného kříže Maurice Rossela účastnili také Dánové Frants Hvass a Juel Hennigsen, zástupci protektorátního Gestapa a německého ministerstva zahraničí nebo například protektorátní ministr Emanuel Moravec, proběhla v těchto potěmkinských kulisách. Prohlídka pečlivě zinscenovaného „všedního dne“ ghetta trvala asi šest hodin, delegaci provázel židovský starší Paul Eppstein. Delegáti absolvovali slavnostní oběd a shlédli představení dětské opery Brundibár. Izraelská spisovatelka a přeživší Ruth Bondyová výstižně napsala, že „neviděli hromadné ubytovny, ubikace starých nebo duševně nemocných, transportní rejstříky, tisíce kartonových krabic s lidským popelem, četníky... Kráčeli po vytyčené cestě jako poslušné děti.“ Výsledkem návštěvy se stala skandální zpráva Maurice Rossela, v níž nacistickou propagandu ve všech ohledech posvětil a která obsahovala jednu lež za druhou. Nejhorší bylo Rosselovo tvrzení, že „Tábor Terezín je ’Endlager’, normálně není nikdo, kdo sem jednou přišel, poslán jinam...“. Představitelé Červeného kříže se před inspekcí zajímali i o návštěvu jednoho z „pracovních táborů pro Židy“ na východě (rozuměj: jednoho z vyhlazovacích táborů). Po návštěvě Terezína však zájem ztratili. Němci byli spokojeni. Ve zkrášleném ghettu natočili propagandistický film, jehož záběry zachycující „šťastný život Židů“ ostře kontrastují s dobovými deníky a vzpomínkami pamětníků. Většina lidí, kteří se ve filmu objevují, byla na podzim 1944 deportována do Osvětimi-Birkenau. Ve velkých transportech odjelo od 28. září do 28. října asi osmnáct a půl tisíce osob. Přežilo jich 1574, život většiny z nich skončil v plynových komorách.
Režie:A. Drda, V. Portel
skryté titulky
