Svět kolibříků

Kolibříci patří k nejmenším teplomilným živočichům na Zemi. Jejich život probíhá ve skutečně rychlém tempu, to je dáno i jejich metabolismem. Většina kolibříků žije v Jižní Americe, kde je jejich život závislý na dostatku potravy ze zdejších květů. Kolibříci se živí nektarem kvetoucích rostlin. První kvetoucí rostliny se na Zemi objevily zhruba před 60 miliony lety. V té době byly rostliny při opylení závislé jen na hmyzu. Hmyz je však studenokrevný, což mnoha rostlinám, které žily ve vysokých horách, dělalo problém. Hmyz není při nízkých teplotách aktivní a znemožňovalo to vlastní rozmnožování rostlin. Problém vyřešili ptáci, první kolibříci, kteří se nektarem rostlin začali živit a na svých tělech při tom přenášeli pyl z jedné rostliny na druhou. Kolibříci se k takovémuto způsobu života přizpůsobovali. Postupně se jejich zobáky stávaly delšími a tělo se zmenšovalo. Se zmenšením těla se také zvyšovala obratnost malých letců. Vývoj pokračoval. U kolibříků se protáhl a uzpůsobil jazyk k pití rostlinného nektaru. Nohy se ptákům zmenšily natolik, že kolibříci přestali chodit i skákat. Nohy začali používat pouze při sezení. Energeticky se tito ptáci dostali takřka na hranu přežití. Velký výdej energie při poletování od rostliny k rostlině nektar jen tak tak kryl. Dnes je zhruba 8 000 rostlin přímo závislých na opylení od ptáků. Kolibříci vypijí denně víc nektaru, než sami váží. Tomu se rostliny na nich závislé dokázaly přizpůsobit. Unikátní je i způsob letu kolibříků. Základem letu těchto ptáků je vysoká manévrovatelnost. Kolibřík díky svým křídlům dokáže jako jediný pták při letu i couvat. Jenže při takovémto letu má kolibřík největší spotřebu kyslíku ze všech obratlovců na Zemi. Tito ptáci jsou schopni při letu mávnout křídly až osmdesátkrát za vteřinu. To ale vyžaduje vysoký výkon jejich srdce. Při sezení na větvích jejich srdce bije 400 údery za vteřinu. Při letu je to pak neuvěřitelných 1400 úderů. To také přináší obrovskou rychlost cirkulace krve v těle drobného ptáka. Takovéto výkony potřebují i enormní přísun energie. Kolibřík se potřebuje krmit každých patnáct minut. Potřebné proteiny pak kolibříci získávají příležitostným lovem drobného hmyzu. Ten chytají přímo za letu. O snůšku se stará jen samička, ta musí snížit tělesnou teplotu, a tím prodloužit intervaly mezi jednotlivými krmeními. Mláďata jsou krmena směsí nektaru, pylu a hmyzu. Nejnebezpečnějším obdobím v životě kolibříka je dětství. Jen málo mláďat přežije. Pro kolibříky je problémem ale i obyčejná noc. Ptáčci vysokou energetickou spotřebu, kterou nemohou v noci vykrývat krmením, řeší stavem podobným hibernaci. V tomto stavu jejich tělu stačí pouhá setina energie, kterou by jinak vydali při letu. Bohužel jsou ale v tomto stavu takřka bezbranní proti nočním predátorům, nejsou schopni před nimi totiž uletět. Kolibříci jsou teritoriální, stráží si svůj prostor s květinami před vetřelci. Když vetřelec nereaguje na výhružné postoje a nalétávání, jsou schopni se o své políčko květin zuřivě bít. Je to logické, kolibřík bez svého vlastního prostoru se rázem ocitá v ohrožení života. Kolibříci se vyhýbají vosám a včelám, jejich píchnutí může být pro tak malého tvora fatální. Vznik And v dávné historii Země vyvolal doslova populační a druhovou explozi kolibříků. Může za to množství habitatů, které tyto hory ptákům poskytly. V Andách žije takřka polovina druhové populace těchto ptáků. Habitaty také způsobily, že se různí kolibříci specializovali na různé druhy rostlin. Před šesti miliony let šel vývoj dál, někteří kolibříci se ještě více zmenšili. Dnes jsou mikrokolibříci nejmenšími teplokrevnými tvory na Zemi. Tito ptáci váží pouhé dva gramy a jsou přímou konkurencí hmyzu. Je zajímavé, že právě na mikrokolibříky jejich větší druhové neútočí, ani když jim narušují teritorium. Kolibříci se dokázali rozšířit až daleko na sever Ameriky. Jenže nepříznivé klimatické podmínky museli tito ptáci řešit. Stali se migrujícími ptáky. Hummingbirds – Jewelled Messengers.

Rak., 2012, skryté titulky