Příběhy 20. století III (7/8)
Cyklus dokumentů zachycuje holocaust v podmínkách někdejšího Československa. Opírá se o unikátní výpovědi přeživších, československých občanů židovské národnosti a víry, kteří se stali obětmi nacistické antisemitské politiky. Svědectví jsou součástí sbírky Paměť národa. Cyklus tvoří ucelený příběh, obraz holocaustu v Československu v chronologickém vývoji, od prvních výrazných projevů antisemitismu ještě před okupací Čech a Moravy až po nesnadný a bolestný návrat nečetných přeživších z ghett a vyhlazovacích táborů. Ať už se Židé z českých zemí hlásili k jakékoli národnosti a politické orientaci, byli v první řadě občany Československa – šoa je tedy součástí našich dějin, nikoli oddělená židovská historie. Z více než tří set tisíc lidí, tak či onak přináležejících k židovské komunitě na území tehdejšího Československa, jich nacistické pronásledování přežila asi desetina. Přežití představovalo výjimku: za každým živým zůstaly tisíce zavražděných lidí, příbuzných, přátel. Třetí řada Příběhů 20. století přináší rozhovory s posledními pamětníky, kteří ještě mohli vydat svědectví. S blížícím se koncem války byli Němci nuceni ustupovat před frontou. V rámci politiky „spálené země“ vyšlo nařízení, že na opouštěných územích nesmějí být zanechány žádné využitelné zdroje, suroviny, průmyslová zařízení. Vyhlazování Židů představovalo pro Adolfa Hitlera do poslední chvíle prioritu – a současně se nacisté snažili zametat stopy po největší genocidě v moderních dějinách. Už v červnu 1944 vydal říšský velitel SS Heinrich Himmler směrnici o „evakuaci“ a likvidaci koncentračních táborů před postupující frontou. Vězňové se jako nepohodlní svědkové za žádných okolností neměli dočkat osvobození. Měla zmizet i dokumentace, vražedná zařízení, tábory měly být zničeny. Přestože se Říše hroutila, mašinérie „konečného řešení“ běžela do nejzazšího konce. V létě 1944 došlo k „evakuaci“ táborů na západě Sovětského svazu a ve východním Polsku. Vězni byli přesouváni do Osvětimi, Gross-Rosenu, Ravensbrücku, Mauthausenu a dalších lágrů. Pochody smrti se staly hrůzným symbolem posledních měsíců války. Likvidaci obrovského komplexu vyhlazovacích táborů poblíž Osvětimi připravovali nacisté od konce roku 1944. V lednu vyhnali asi šedesát tisíc lidí na pochod do Vladislavi, odkud pokračovali v přeplněných nákladních vagonech bez jídla a vody do Buchenwaldu, Mauthausenu, Dachau či Gross-Rosenu. Pochodovali pěšky, v mrazu, v nedostatečném oblečení a téměř bez jídla, lidé, kteří už nemohli, byli bez milosti zabíjeni. Pochodů a transportů bylo velmi mnoho, měly čím dál chaotičtější podobu, lidé byli hnáni z místa na místo, podle toho, jak se přelévala fronta a kam se přiblížila spojenecká vojska. Mnohé pochody smrti se pohybovaly i po území protektorátu, zhruba 15 tisíc zbídačelých lidí doputovalo v dubnu a květnu také do Terezína. Pochody a transporty smrti přinesly na konci války nezměrné utrpení nejméně sedmi stům tisícům lidí, převážně Židů. Zhruba čtvrt milionu lidí bylo během nich zastřeleno dozorci SS nebo zemřelo totálním vyčerpáním, hlady, zimou a v důsledku nemocí.
Režie:A. Drda, V. Portel
skryté titulky
