Příběhy 20. století III (8/8)
Cyklus dokumentů zachycuje holokaust v podmínkách někdejšího Československa. Opírá se o unikátní výpovědi přeživších, československých občanů židovské národnosti a víry, kteří se stali obětmi nacistické antisemitské politiky. Svědectví jsou součástí sbírky Paměť národa. Cyklus tvoří ucelený příběh, obraz holokaustu v Československu v chronologickém vývoji, od prvních výrazných projevů antisemitismu ještě před okupací Čech a Moravy až po nesnadný a bolestný návrat nečetných přeživších z ghett a vyhlazovacích táborů. Ať už se Židé z českých zemí hlásili k jakékoli národnosti a politické orientaci, byli v první řadě občany Československa – šoa je tedy součástí našich dějin, nikoli oddělená židovská historie. Z více než tří set tisíc lidí, tak či onak přináležejících k židovské komunitě na území tehdejšího Československa, jich nacistické pronásledování přežila asi desetina. Přežití představovalo výjimku: za každým živým zůstaly tisíce zavražděných lidí, příbuzných, přátel. Třetí řada Příběhů 20. století přináší rozhovory s posledními pamětníky, kteří ještě mohli vydat svědectví. Porážka nacismu v květnu 1945 přinesla osvobození jen zlomku českých a moravských Židů: těm, kteří přežili deportace, koncentrační, vyhlazovací a pracovní tábory a nakonec ještě tzv. evakuace, tedy pochody smrti. Ani v případě přeživších však rozhodně nelze mluvit o „šťastném konci“. Jen málokteří se shledali se svými blízkými, většinou ztratili celé početné rodiny, vraceli se s podlomeným zdravím a otřesenou důvěrou ve svět, s nepopsatelným traumatem, mnozí trpěli výčitkami. Hana Trávová, která přežila v terezínském ghettu (jako jedinou z rodiny ji nedeportovali do Osvětimi), říká v rozhovoru pro Paměť národa: „Já jsem přežila. Nemohu říct, že jsem z toho byla šťastná. Myslím, že my, kteří jsme přežili sami, si to skoro všichni celý život vyčítáme.“ Bilance „konečného řešení židovské otázky“ byla strašlivá: podle údajů z roku 1964 se na území protektorátu Čechy a Morava v době jeho vzniku nacházelo 118 310 Židů (podle norimberských rasových zákonů). Z nich se přibližně 26 tisícům podařilo uprchnout či se na posledních chvíli vystěhovat ze země. V protektorátu zůstalo 92 199 Židů, nacismus jich nepřežilo 78 154. V odborné literatuře se uvádí, že počet obětí nacismu z předválečného Československa činil asi 360 tisíc lidí – přibližně 270 tisíc mrtvých představují Židé (a několik tisíc Romové). Židé, kteří se na jaře a na počátku léta 1945 vraceli domů, čelili novým útrapám, jejich přivítání v poválečné republice bylo často nevlídné až nepřátelské. Lidem se nechtělo vracet majetky, které si u nich ukryli židovští sousedé před deportacemi, na Čechy působila také mnohaletá nacistická propaganda, sdíleli antisemitské předsudky. Mnozí přeživší vzpomínají, že o svých hrůzných zážitcích příliš nemluvili, protože nebylo s kým: lidé si jejich utrpení neuměli představit, navrátilcům jako by nerozuměli, případně jejich líčení zpochybňovali. Asi tři tisíce navrátivších se Židů mělo vážné potíže, neboť se při sčítání lidu v roce 1930 přihlásili k německé národnosti – a českoslovenští političtí představitelé se rozhodli vyhnat („odsunout“) německé obyvatelstvo. Problém však měli i Židé, kteří uváděli národnost židovskou, avšak jejich jazykem byla nenáviděná němčina. Mnohonárodnostní demokratické Československo nebylo už nikdy obnoveno – a během několika poválečných let zaniklo i to, co z něj ještě zbývalo. V únoru 1948 provedli komunisté převrat a ve stejném roce vznikl stát Izrael – obojí vedlo k odchodu tisíců přeživších. Ti, kteří zůstali, museli brzy čelit komunistickému antisemitismu, který se brzy plně projevil ve vykonstruovaných procesech s tzv. agenty mezinárodního sionismu. Velké židovské neštěstí bylo součástí celonárodního úpadku.
Režie:A. Drda, V. Portel
skryté titulky
