Karajan řídí Devátou
Velkolepou vokální symfonii "S Ódou na radost" Ludwiga van Beethovena, jehož čtvrt tisíciletí od narození si připomínáme, v provedení Berlínských filharmoniků pod taktovkou Herberta von Karajana, zpívají sólisté: L. Cuberli – soprán, H. Müller Molinari – alt, V. Cole – tenor, F. Grundheber – baryton a pěvecký sbor Wiener Singverein se sbormistrem H. Froschauerem. Kamera a režie Ernst Wild Beethovenova Devátá symfonie je všeobecně považována nejen za vrcholné dílo svého autora, ale i za jeden z největších výtvorů hudební historie vůbec. Z formálního i obsahového hlediska představuje pomyslný spojovací most mezi dvěma uměleckými epochami klasicismu a romantismu: zatímco její čtyřvěté schéma vychází z tradičního mozartovsko-haydnovského modelu, zapojení vokální složky do závěrečné věty bylo ve své době v oblasti symfonického žánru vpravdě novátorským počinem. Na proslulosti Deváté symfonie má tedy čtvrtá část, v níž se k orchestru připojují čtyři pěvečtí sólisté a smíšený sbor. Převážnou část zhudebněného textu převzal Beethoven z básně Óda na radost již tehdy proslulého německého básníka, prozaika a dramatika Friedricha Schillera. Díky svému mimohudebnímu poselství se pak symfonie stala univerzálním, nadčasovým symbolem, výzvou k pospolitosti lidského rodu. Hudební téma zmíněné Ódy se roku 1985 stalo hymnou Evropské unie. Existuje ve třech instrumentálních verzích: pro klavír, pro dechové nástroje a pro symfonický orchestr. Instrumentaci jednotlivých verzí vytvořil Herbert von Karajan (1908–1989), který také natočil velkolepé Beethovenovo dílo, nesoucí opusové číslo 125, krátce před svou smrtí s Berlínskými filharmoniky.
