Letecké katastrofy
Pokud šlo o bezpečnost, ruské stroje měly nevalnou pověst. Suchoj ji chtěl napravit a prosadit se na světových trzích. Let měl trvat třicet minut. Po hladkém vzletu navedl dispečer letadlo mimo oblast zvýšeného provozu v blízkosti města. Kapitán měl v kokpitu potenciálního zákazníka. Rozhodl se proto let prodloužit a obletět kruh navíc. Suchoj Superjet náhle zmizel z radaru a posádka na výzvy řídícího letového provozu nereagovala. Úřady vyhlásily stav nouze. Minuty se protahovaly v hodiny a záhada byla stále větší. Druhý den ráno zahlédl pilot vrtulníku zbytky letadla. Superjet narazil do úbočí nedaleké hory, mezi místními označované „hřbitov letadel“. Trosky byly rozeseté po stovky metrů vysokém srázu. Rozjela se jedna z nejnáročnějších operací, jaké kdy indonéští vyšetřovatelé organizovali. Tým vedený zkušeným horolezcem stoupal osm hodin, než se dostal na místo nehody. Tam potvrdil, že všech 45 osob na palubě zemřelo. Nikdo nechápal, jak mohl úplně nový letoun vybavený špičkovou navigační technikou a řízený zkušenou posádkou narazit do nechvalně proslulé hory. Dispečer připustil, že měl příliš mnoho práce a letoun mu unikl. Klesat do výšky 1800 metrů mu povolil, protože ho letištní systém identifikoval jako stíhačku. Vojenské letouny mohou létat, jak nízko chtějí. Dispečer předpokládal, že míří do výcvikového prostoru, který měl na trase. Superjet měl letět na sever k Jakartě, ale místo toho zamířil na jih a narazil do hory 17 kilometrů od poslední známé polohy. Vyšetřovatelé potřebovali zjistit, jak mohl skončit tak daleko mimo kurz. Buď selhaly systémy Suchoje, nebo se posádka dopustila smrtelné chyby. V osobních záznamech pilotů nenašli nic, co by svědčilo o lehkovážnosti. Jejich pracovní rozvrh odhalil, že před osudným letem měli dostatek času na odpočinek. Při létání na nových trasách hraje důležitou roli předstartovní příprava. Na instruktáž se však překvapivě dostavil pouze hlavní navigátor. Podle pracovníka, který ji vedl, proběhla krátce. Předání klíčové informace o okolních horách patrně zabránila jazyková bariéra. I přesto měli mít piloti přehled o povaze terénu z map, které měli k dispozici. Vyšetřovatelé prohlédli navigační mapy dodané letištěm a zjistili, že na nich nejsou vrstevnice ani jiné označení nadmořské výšky. Meteorologická služba to odpoledne hlásila nízkou oblačnost a slabou viditelnost. Bylo možné, že piloti hory vůbec neviděli. Na blízkost nebezpečného terénu však měl piloty upozornit varovný systém. Data ze zapisovače letových údajů odhalila, že piloti nedokončili zatáčku a navedli letoun přímo do hory. O tom, že by stroj postihla nějaké porucha, se však žádné důkazy nenašly. Navíc se ukázalo, že výstražný systém blízkosti země v posledních okamžicích vyslal opakované varovné signály, ale 28 sekund před nárazem byl deaktivován. Synchronizací zvukového záznamu z kokpitu s letovými údaji vznikla jednotná časová osa, která konečně umožnila záhadu rozplést. Kvůli temné oblačnosti piloti patrně neviděli hory před sebou. Kapitán při předvádění pilotní kabiny zapomněl zadat kurz pro dokončení kruhu a nevědomky navedl letadlo směrem k hoře. Výstražný systém se spustil, jak měl. Ovšem posádka, která o blízkosti hor nevěděla a domnívala se, že letí nad rovnou krajinou, se rozhodla upozornění ignorovat.
Kan., skryté titulky
