Lazebník sevillský
Lazebník sevillský patří do šťastného Rossiniho tříletého tvůrčího období mezi léty 1813–1816, kdy vznikly opery Signor Kartáč, Tankred, Italka v Alžíru, Aureliano v Palmýře nebo Alžběta, královna anglická. Tankredem si získal evropskou proslulost už ve dvaceti letech. Když mu bylo 23, dostal nabídku z římského divadla Argentina na zhudebnění Sterbiniho libreta podle Beaumarchaisovy komedie. Neměl z toho úplně dobrý pocit. Nejen proto, že operu venkoncem musel napsat ani ne za dva týdny, ale i proto, že v Itálii byl stále populární Lazebník Giovanniho Paisiella. Napsal tedy váženému mistrovi, aby se dopředu omluvil, a ten mu velmi rezervovaně odpověděl. O tom, jak to na premiéře vypadalo, nám zanechala velmi sugestivní líčení první Rosina, prima dona Geltrude Righetti-Giorgi. V hledišti byla velká skupina Paisiellových příznivců, která se postarala o to, že pro křik, pískot a výkřiky místy nebyli slyšet ani zpěváci, ani orchestr. Přesto na další reprízy diváci přišli a opera se stávala slavnou. Dnes jistě Rossiniho nejslavnější a zároveň svou životní radostí slouží jako ideální příklad komické opery. Lazebník sevillský byl také jednou z mála Rossiniho oper, která neopustila jeviště ani se změnou operního vkusu od druhé poloviny 19. století. Druhá polovina 20. století se pak díky primadonám a dirigentům začala ke starým titulům bel canta vracet. A spolu s tím začali být i zpěváci školeni pro tento druh virtuózního zpěvu. Ještě v 70. nebo 80. letech 20. století se často vypouštěla závěrečná Almavivova árie Cessa di piú resistere (Přestaň tomu už bránit), protože ji ani výborní tenoristé nedokázali adekvátně zazpívat. V představení, které uvidíte, patří k fenomenálním číslům amerického tenoristy Michela Angeliniho a je skutečným vrcholem opery. Inscenaci nastudoval režisér Laurent Pelly, jehož hravý současný nadhled, poučený přitom divadlem Rossiniho časů, je ukázkou toho, jak zábavné může být moderní hudební divadlo.
