Do hlubin Země (1)
Na začátku dokumentu se seznamujeme s planetou Zemí a jejím virtuálním modelem. Uprostřed naší planety je jádro, velké jako Měsíc a žhavé jako povrch Slunce. Na počátku byla Země jen koulí žhavé lávy, ale postupem času se začala formovat a přetvářet do dnešní podoby. Láva nejen že vytvořila povrch dnešní pevniny, ale také uvolnila vodík a kyslík, které ve společném sloučení vytvářejí vodu. Dnes se povrch planety, na které žijeme, nazývá zemská kůra. Ve srovnání s jablkem je to něco jako slupka, která pokrývá celý povrch planety. Je však rozdělena na 14 tektonických desek. Vroucí žár pod povrchem je udržuje v neustálém pohybu. Před miliony let se pohnula severoamerická deska, která vytvořila trhliny. Tudy prosákla voda a narušila jí. Pod ulicemi Slunečního státu leží floridská zvodeň. Rozsáhlá síť podzemních řek, která zásobuje většinu Floridy pitnou vodou a je potřeba ji chránit. To je úkol pro biologa Toma Morrise a jeho tým. Potopí se do skalnaté hlubiny a na povrchu je pomocí přístrojů sleduje technik a zaznamenává jejich trasu. Je to velice důležité. Mohou tak zaznamenávat jednotlivé jeskyně do map. Když se dvě tektonické desky srazí, způsobují obrovské trhliny, nazývané zlomy. V nedávné době se takto vyvolalo několik zemětřesení, které mají na svědomí tisíce lidských životů. Jeden z nejstarších stadionů univerzitního fotbalu v Americe má problémy. Přímo pod ním prochází zlomová linie. Jako opatření tedy zvolili rozdělení stadionu na dva, přímo podél linie. Posun desek je pomalejší než by se předpokládalo a tak se odborníci domnívají, že se to jednou dožene velkým zemětřesením. Na virtuálním modelu Země vidíme zemětřesení za posledních padesát let. Jasně můžeme vidět, že se jednalo vždy o místo na zlomu dvou desek. V případě, že se tektonické desky čelně srazí, hornina vstoupá směrem vzhůru a vznikají pohoří, jako například Alpy či Himaláje. V Himalájích proti sobě desky stále pracují, a proto se Mount Everest každý rok zvyšuje o 5 mm. Tektonické desky se však mohou pohybovat také směrem nahoru a dolů, jak je tomu třeba na Aljašce, kde se tímto pohybem utvořila nová souš. Správce místního parku nám ukazuje chatu, která dříve bývala u břehu a nyní je od něj vzdálená. Zemský stroj vyrábí celou zemskou kůzu v podstatě ze tří základních druhů horniny. Vyvřelá jako je žula, usazeninová, jako vápenec a přeměněná, jako mramor. Většina sopek funguje tak, že se pod zemským povrchem nashromažďuje magma v jakýchsi komorách, ze kterých poté vytryskne na povrch láva. Není tomu tak ale u sopky Niragongo. Vědci se domnívají, že láva je v jakémsi sloupci, mnohem hlouběji než u ostatních sopek. Jedná se o jednu z nejaktivnějších sopek na Zemi a proto je bádání uvnitř ní velmi nebezpečné. Uprostřed kráteru se nachází aktivní lávové jezero, ze kterého chtějí vědci odebrat vzorek vychladlé lávy, změněné v kámen. V úlomcích jsou nashromážděné plyny, u kterých mohou vědci poznat, odkud pochází. Žár z vnitra Země však může pomáhat i lidem, jako například na Islandu, kde je jedním z hlavních zdrojů energie. Zemská kůra je zde tenká. Poté co nasákne vodu, voda se zahřívá se a mění se v páru, což využívají elektrárny. Planeta Země však v sobě ukrývá mnohem více, než by se mohlo zdát. Třeba taková planeta uvnitř planety, jakou je vnější jádro země. Velice žhavý roztavený kov. Tato koule generuje magnetické pole, které se rozpíná desítky tisíc kilometrů do vesmíru. Normálně je neviditelné, ale je způsob, jak ho vidět, a to prostřednictvím polární záře. Magnetické pole je nezbytně nutné pro naši planetu. Slunce produkuje miliardy atomových částic, které magnetický štít odkloní. Polární záře je právě reakce některých těchto částic s naší atmosférou. Zajímavé je, že mořské želvy dokážou magnetické pole využívat pro svou orientaci v moři.
VB, 2011
