Letečtí stíhači v boji II
Stíhací skupina „Tuskegee Airman“ bojující proti německé Luftwaffe se nerodila lehce. Vojáci černé pleti byli ministerstvem války považováni za podřadné, neschopné zvládnout složité moderní zbraně a byli odsouzeni k plnění pomocných úloh. Pilotování stíhacího letounu v jejich případě nepřicházelo vůbec v úvahu. Prezident Roosevelt pod tlakem černošského tisku, Národní asociace pro rozvoj barevného obyvatelstva a dokonce i své vlastní manželky nařídil v roce 1939 otevření kurzu pro černošské studenty, kteří se chtěli stát civilními piloty. V prosinci 1940 uvolnilo ministerstvo války jeden milion dolarů na vybudování vhodné výcvikové základny v Tuskegee v Alabamě. Program s cílem vycvičit z černochů stíhací piloty označovali jen za „pokus“. Okamžitě se ale začali hlásit zájemci – hrdí sami na sebe a nadšení, že budou prospěšní. Přestože armáda nevěřila v jejich schopnosti, výcvikový program nijak neupravila. Absolventi zvládli úspěšně všechny činnosti a bojové postupy jako bílí frekventanti. Druhá světová válka umožnila černošským vojákům dostat se do vysoce kvalifikovaných bojových jednotek, odvést prvotřídní práci a ukázat většinové populaci, že rasová segregace je hloupost. V dubnu 1943 dostala první letecká jednotka složená výhradně z afroamerického personálu – 99. peruť – rozkaz k přesunu na středomořské bojiště. V červnu 1944 se k ní připojily další tři černošské perutě a společně vytvořily 332. stíhací skupinu známou jako – letci z Taskegee.
USA, 2006, skryté titulky
