Luba a Rudolf Pellarovi
Dvojportrét manželů Pellarových by se také mohl jmenovat Život v šedé zóně. Patří totiž k lidem, kteří nikdy nebyli členy vládnoucí strany a také nebyli v hlavních rolích na disidentské scéně. Patří k těm, kteří udržovali kontinuitu demokratických a kulturních hodnot bez gest, ale trvale a důsledně. Jejich herecká ani literární kariéra nezářila "hvězdnými" okamžiky a popularitou, o to více se však oba zasloužili o to, že ani v nejmizernějších dobách český čtenář, divák a posluchač neztrácel kontakt se světovou kulturou. Rudolf Pellar (*28. 2. 1923 – †4. 9. 2010), jehož výročí si v těchto dnech připomínáme, se původně vydal na dráhu herce, nejprve na oblastních scénách, později v pražských divadlech. Třicet let působil v Městských divadlech pražských a díky pohybovým schopnostem a znělému barytonu byl často obsazován do operet a muzikálů. Prosadil se také jako šansonový zpěvák spolupracující s řadou předních orchestrů a interpret písní světového repertoáru. Na jeho kariéru tvrdě dopadla normalizační éra, která pro něj znamenala zákaz veřejného vystupování. Mohl se věnovat pouze šansonovým vystoupením a šansonový zpěv vyučovat na pražské konzervatoři. V této době se začal intenzivně věnovat překladatelské činnosti, za níž se svou ženou získal řadu prestižních ocenění. Společně se zaměřovali především na americké autory. Po roce 1989 se stal členem Masarykova demokratického hnutí a pořádal jako šansoniér podvečery v divadle Kolowrat.
Režie:J. Protiva
1998, skryté titulky
