Zlatá šedesátá
Drahomíru Vihanovou odjakživa zajímali ti, co se chovali jinak než ostatní. A jiná byla i ona sama. S plným nasazením vystudovala hudební vědu a estetiku v Brně a zároveň klavír na konzervatoři. Chtěla se stát klavíristkou, rozum a upřímná rada ji však zavedly přes televizní studio na FAMU. Absolvovala současně režií a střihem, točila zakázkové dokumenty a esteticky nevšední krátkometrážní studentské filmy. Z nich vyniká především absolventský počin Fuga na černých klávesách (1964), jenž se prostřednictvím postavy afrického studenta hudby vztahuje k jednomu z dobových tabu – k rasismu, který vzbuzovala závist vůči štědré státní podpoře studentů ze třetího světa. Tímto snímkem Vihanová prokázala mimořádný cit pro filmové vyprávění a Otakar Vávra si zvolil právě ji, aby mu asistovala na filmu Romance pro křídlovku (1967). Ke svému samostatnému debutu se oproti svým vrstevníkům Vihanová dostala až se značným zpožděním, které vyplňovaly pečlivé přípravy, ale i události srpna 1968. Chtěla emigrovat, ale v tu chvíli dostala nabídku natočit naprosto svobodně odkládaný scénář Zabitá neděle (1969). Natáčení bylo hektické vzhledem k blížícímu se termínu, do nějž mohl být film ještě hájený. I za cenu několika kompromisů se dokončení stihlo, a snímek tak nestihl osud několika jiných děl, které musely z politických důvodů zůstat rozpracovány. Nicméně po schvalovací projekci šla Zabitá neděle okamžitě do trezoru a Drahomíra Vihanová se stala jako filmařka nežádoucí. Po několikaleté tvůrčí přestávce se z ní z nouze stala vynikající dokumentaristka a k hranému filmu se vrátila až po revoluci realizací již v šedesátých letech zamýšleného filmu Pevnost (1994). Ten se stal úspěšnou reminiscencí na novovlnné filmy, nicméně neprávem vyostřené kritické reakce na další snímek Zpráva o putování studentů Petra a Jakuba (2000) donutily režisérku vzdát se hrané tvorby.
Režie:M. Šulík
2009, skryté titulky
