Modrá krev II
A od Pána učiněno jest toto. Nebo jinak: A vše učinil Bůh. Rodové heslo Belcrediů. Ve století minulém Bůh mnohdy musel přivírat oči nad příkořím, které se dělo rodu Belcrediů i mnoha rodům dalším. Nezbývá si než přát, aby už vše zlé patřilo jen minulosti. Kořeny starobylého šlechtického rodu s tisíciletou historií, o kterém si dnes budeme vyprávět, najdeme až v Itálii. Historie rodu Belcredi se začíná psát před více než tisíci lety. Montalto se hrdě tyčí na vysokém kopci nad řekou Pád, odtud také asi jeho název. Monte Alto znamená v italštině vysoká hora. V pergamenovém manuskriptu z roku 1010 je psáno: “Constantino, nazývaný Gilberto, pochází z místa zvaného Belcredo “, což měl být hrad nebo věž, podle které tento rod dostal své jméno. Italští historikové soudí, že to byl potomek staré langobardské šlechty, která ovládla Itálii v 6. století. V chrámě Santa Maria del Carmina v Pávii spočívají předci tohoto rodu dodnes. Významně také zasáhli do historie zdejší univerzity, založené roku 1361 Karlem IV. Roku 1474 byli Belcrediové povýšeni milánským vévodou na hrabata z Montalta v přímé linii. Do Čech, přesněji řečeno na Moravu, se Belcrediové dostali v polovině 18. století. Tehdy si vzal Antonio Belcredi baronku Marii Theodoru z Freyenfelsu, a tak zdědili statek Líšeň a získali též Jimramov. Roku 1769 byl tento Antonio, po česku už Antonín, povýšen Marií Terezií do českého hraběcího stavu a získal inkolát v českých zemích, tedy domovskou šlechtickou příslušnost. V mnoha zemích světa patří aristokraté mezi celebrity. Téměř každý jejich pohyb neunikne pozornosti tisku. A nejen bulvárního. U nás je ale moc neznáme. Je to hořký důsledek perzekuce z časů komunistické totality, kdy českým aristokratům byly vyvlastněny jejich rodinné statky, mnozí emigrovali a ti, co zůstali, skončili často ve vězení nebo přežívali v potupných životních podmínkách. Je na čase tento dluh splatit.
Režie:A. Činčerová
ČR, 2019, skryté titulky
