Osudy Říma (2/2)
Čtyřiačtyřicet let před narozením Krista ovládalo římské impérium obrovské území kolem celého Středozemního moře. Gaius Julius Caesar se prohlásil za doživotního panovníka říše a měl v rukou veškerou moc. Vládl bez omezení jako císař. To se nezamlouvalo většině senátorů, kteří si přáli zachovat republiku. Vůdci těchto nespokojenců, Cassius a Bruttus, proto připravili protiúder. Když Caesar kráčel v doprovodu své pravé ruky Marka Antonia do Senátu, Cassius a Bruttus ho ve snaze zachránit republiku nemilosrdně zavraždili. Antonius byl druhým nejmocnějším mužem říše, a tak měl dost důvodů bát se o svůj vlastní život. Zároveň uvažoval, jak Caesara nejlépe pomstít. V Římě mezitím zavládla panika. Síly přívrženců republiky a Caesarových stoupenců byly vyrovnané. Mnozí byli přesvědčeni, že došlo k vraždě jednoho z bohů, a tak je Řím prokletý a odsouzený k zániku. Hrozila občanská válka a krveprolití. Nakonec získalo římské impérium hned dva nové panovníky. Byli jimi Antonius a Octavianus, kteří si rozdělili vliv v celé oblasti Středozemního moře. Jejich hlavními prioritami se stalo ovládnutí obchodu na východě v Alexandrii a nadvláda nad Egyptem. Podaří se i nadále udržet těžce vybojovaný mír?
Fr., 2011
