Jiří Frejka
Jiří Frejka (*6. 4. 1904 – †27. 10. 1952), jehož portrét se zasněnýma očima a s dýmkou v koutku úst znají snad všichni divadelníci, byl jedním z nejzajímavějších umělců meziválečné avantgardy. Byl nazýván básníkem jeviště a jeho divadelní koncepce stála v přímém protikladu k Jindřichu Honzlovi, s nímž v roce 1925 společně založil Osvobozené divadlo jako divadelní scénu uměleckého spolku Devětsil. První premiérou byl Cirkus Dandin na motivy Moliérovy hry, představení pojaté v duchu tehdy nejmodernějšího stylu – konstruktivismu. V dalších inscenacích se Frejka dotýkal především poetismu a inscenoval díla autorů jako byl Vítězslav Nezval, Vladislav Vančura a francouzští básníci. V roce 1927 založil vlastní divadlo DADA, později Moderní studio a v roce 1929 přijal nabídku Karla Hugo Hilara na angažmá v Národním divadle. Ve 30. letech 20. století tu vznikly slavné inscenace Fuente Ovejuna, Julius Caesar či Jezero Ukereve. V roce 1945 ministr Zdeněk Nejedlý jmenoval komunistickou správu činohry Národního divadla a pro Frejku, i když vstoupil do strany, tu nezbylo místo. Jeho cesta směřovala do Divadla na Vinohradech, kde ještě vznikly silné inscenace Hoře z rozumu či Svatá Jana. Komunistická mašinérie se však nezastavila a válcovala Frejku dál na okraj. Skončil v Hudebním divadle v Karlíně, kde se ocitl "ve vyhnanství" společně s dalšími velikány českého divadla jako byl Vlasta Burian, Jan Werich či Oldřich Nový. Jeho křehká poetická duše a introvertní povaha nevydržela drsné zacházení doby. Život ukončil dobrovolně vlastní rukou 27. října 1952. Jiří Frejka se stal v roce 1945 prvním rektorem Akademie múzických umění, v roce 1952 byl z instituce komunisty vyhozen. Vzpomínku na něj však v sobě nesla silná herecká generace, v níž zazářily hvězdy jako Ladislav Pešek, Jiřina Šejbalová, Jiřina Štěpničková, Otomar Krejča, Jaroslava Adamová, Vlastimil Brodský a mnozí další.
Režie:
2000, skryté titulky
