Období hudební historie: Modernismus (2/2)

ČT art

Cesty klasické hudby v období po druhé světové válce. Hovoří D. Hope, H. Wemhoff, A. Prohaska, J. Cullum, A. Balsomová, M. Eggert, S. Barbedette, Ch. Grunenberg a další. Režie A. Brüggemann a L. Kupatzová Slavná období klasické hudby – 400 let evropské historie: baroko, klasicismus, romantismus, moderní hudba – každou epochu charakterizuje svébytný zvuk. Vydáme se s diváky na toulky hudební historií a společně s hvězdami klasické hudby budeme objevovat, jak geniální skladatelé a velké myšlenky, války a revoluce, vášeň a národní hrdost proměňovali hudební jazyk. Druhá světová válka byla největším předělem hudebního modernismu. Zemřelo téměř 60 milionů lidí. V roce 1941 zkomponoval Dmitrij Šostakovič Sedmou symfonii, která zachycuje německé obléhání a blokádu Leningradu. Řada významných skladatelů (A. Schönberg, I. Stravinskij) utekla před Hitlerem do Ameriky, zejména do Hollywoodu, kde se úspěšně rozvíjel filmový průmysl. Od 50. let 20. století se mezi přední modernisty řadí, tzv. představitelé Darmstadtské školy. Z nich nejznámější jsou Pierre Boulez, Bruno Maderna, Earle Brown a Karlheinz Stockhausen. Skandál hudebních dějin po Stravinského Svěcení jara způsobil americký skladatel John Cage (zakladatel aleatoriky) v roce 1952 svou skladbou 4:33. Na pódium přišel pianista, který nic nezahrál, protože v partituře byly pouze tři věty označené slovem „tacet“, což znamená ticho. Klavírista jen třikrát otevřel a zavřel víko klavíru. Po Cageovi přicházejí Philip Glass, John Adams, Michael Nyman a Steve Reich, kteří přinášejí nový hudební styl zvaný minimalismus, využívající repetitivní, téměř hypnotizující postupy.

Režie:A. Brüggemann, L. Kupatzová

skryté titulky

Uvidíte v TV