Deset století architektury
Plzeňská synagoga je z dosud existujících největší synagogou v Čechách a druhým největším židovským svatostánkem v Evropě. Je symbolem zrovnoprávnění Židů a jejich návratu do Plzně po roce 1848. V tradičním židovském životě fungovala synagoga jako dům modlitby, učení a společného setkání. Typickým označením synagog jsou dvě desky Desatera, umístěné nad průčelím nebo nad hlavním štítem. Základní kámen stavby byl položen 2. prosince 1888. Synagoga měla být vystavěna v gotickém slohu severského typu s vysokým průčelím a dvěma vysokými štíhlými věžemi. Tehdejší městská rada však tento projekt zamítla, jelikož věže synagogy by rušily dominantu chrámu sv. Bartoloměje. Radní odmítli i styl stavby, protože se jim zdál příliš podobný stylu křesťanských kostelů. Nové plány byly předloženy Emanuelem Klotzem v roce 1890. Klotz zachoval půdorys a celkovou koncepci stavby, ale změnil architektonický styl, v němž uplatnil prvky románského stylu o monumentální novorenesance s orientálními ornamenty. Tento projekt byl městskou radou schválen a výstavba synagogy byla dokončena v roce 1893. Svému účelu sloužila až do německé okupace. Po 2. světové válce byla navrácena židovské komunitě, ta však byla zdecimována holocaustem a emigrací do Izraele i jiných zemí. V letech komunistického režimu byla synagoga uzavřena. Původně měla být zničena, ale její zbourání by vyžadovalo demolici celého bloku domů. Byla tedy proměněna ve sklad zkonfiskovaného majetku deportovaných plzeňských Židů. Poslední pravidelná bohoslužba se zde konala v roce 1973.
Režie:J. Křížová
1998, skryté titulky
