Show Jana Krause

Prima

Jedničkou nejen v dnešním pořadu, ale také na golfovém hřišti je Klára Spilková, bezkonkurenčně nejlepší česká golfistka a také první česká hráčka, jež se stala členkou nejprestižnější světové ženské profesionální série LPGA Tour. Jan Kraus připomene v archivním záznamu, že Klára není hostem pořadu poprvé. Naposledy jej navštívila jako desetiletá holčička a začínající nadějná golfistka v roce 2005, kdy vystoupila spolu s režisérkou Věrou Chytilovou a výtvarníkem Petrem Sísem. „Nyní se trochu stěhuju do Ameriky, kde budu hrát turnaje,“ říká hráčka, která koncem loňského roku uspěla v závěrečné kvalifikaci pro LPGA, kde bude hrát s nejlepšími golfistkami planety. „Je to něco jako v hokeji NHL,“ nabízí srovnání pro laiky. „Za rok je asi třicet turnajů a je jen na mě, jaké si vyberu. Tím, že jsem v kvalifikaci skončila čtvrtá, zajistila jsem si vstup na turnaje po celý rok. Je to vlastně taková permanentka. Ale pět turnajů je nejdůležitějších a to je něco jako grand slamy.“ Janu Krausovi dále vysvětluje, proč nelze turnaj odehrát s jednou holí: „Holí je celkem čtrnáct a každá je určená pro jinou vzdálenost i typ rány.“ S golfovým bagem jí na hřišti pomáhá nosič, tzv. caddy, který jí prý často také radí nebo ji baví. Své údery si natáčí na video a pak to studuje. „Člověk trénuje přesně na metry a pálí tisíce balonů pořád dokola, až se mu to vryje do hlavy a pak už to má zautomatizované. Nejdelší vzdálenost, kterou hraju, je asi 230 nebo 240 metrů, podle toho, jestli je to z kopce nebo do kopce, ale Tiger Woods by vám řekl, že hraje nějakých 340 metrů. Nejvzdálenější jamka, kterou hrajeme, je asi 520 metrů,“ vysvětluje Klára a dodává, že v golfu ale nejde jen o vzdálenost, ale také o to, aby míček letěl rovně a co nejblíže k jamce, která je označena tyčkou s praporkem. „Po turnajích se mnou občas jezdí můj partner, ale caddieho mi nedělá,“ směje se sportovkyně, které podle jejích slov sportovní sezona již začala, a potrvá až do listopadu. Další krásnou a úspěšnou dámou, která dnes usedne na červenou pohovku, bude slovenská divadelní a filmová herečka maďarského původu, Alexandra Borbély, členka souboru slavného maďarského divadla Katonas Jozsef Színház v Budapešti. V roce 2017 získala Cenu Evropské filmové akademie pro Nejlepší herečku za film režisérky Ildikó Enyedi O těle a duši, nyní již zanedlouho vstoupí do kin film s názvem Skleněný pokoj, kde ztvárnila jednu z hlavních ženských rolí. „Mým mateřským jazykem je maďarština,“ říká rodačka z Nitry na vysvětlenou ke svému angažmá, „a moje maminka vždycky říkala, že je bezvadné být herečkou v Budapešti. A ono to opravdu bezva je. Budapešť je skvostné město.“ Slovenštinu si osvojila ve školce, jinak veškeré další vzdělání absolvovala v maďarštině. „Maďarština je pro každého bohužel dost neuchopitelná,“ dodává. „Moje maminka milovala české filmy a pohádky, takže jsme se na to museli pořád koukat, například na Tři oříšky pro Popelku, přesto mě nikdy nevzali do Prahy. Tu jsem viděla poprvé až loni.“ Přesto dokáže bravurně říci český jazykolam na „ř“, který ji prý naučil jeden Čech. Rozhodně se jí to bude dařit lépe než Janu Krausovi zopakovat slovo „Hamupipőke“ neboli Popelka. Na závěr se seznámíme s Vladimírem Mikulášem, který se dlouhá léta staral jako masér a konzultant duševního rozvoje o reprezentanty českého fotbalu a futsalu, a to i poté, co mu byla diagnostikována nevyléčitelná nemoc ALS – amyotrofická laterální skleróza. Toto strašné, progresivní, neurodegenerativní onemocnění motorických neuronů mozku a míchy způsobuje degeneraci a ztrátu buněk centrální nervové soustavy, které ovládají vůlí ovlivnitelné svalové pohyby. „Toto onemocnění se začne projevovat nenápadně. Mně to začalo na ruce, že přestal fungovat sval. Jako masér jsem to brzy pocítil, protože se mi ne všechno dělalo dobře. Také na mě přišla velká únava. Začali jsme to rozcvičovat, ale nezlepšovalo se to,“ vzpomíná Vladimír. „Prošel jsem různá vyšetření a pak jsem dostal prášky a doporučení, abych se šetřil. Když jsme přišli s manželkou domů a rozbalili příbalový leták k těm lékům, našli jsme tam název této nemoci. Vygooglil jsem si o ní vše a o tři měsíce později nám diagnózu potvrdili.“ Lékaři podle jeho slov vědí, co nemoc způsobuje, ale netuší, co doprovází následnou péči o pacienty. „Tato nemoc není až tak známá, a tak je složité už jen ji rozpoznat. Někdy na to nepřijdou vůbec. V Česku je tato choroba diagnostikována u asi osmi set lidí, ale celkově je pravděpodobně pacientů ještě více, s tím že asi 200 lidí ročně zemře a 200 přibyde.“ Rychlost, jakou nemoc postupuje, je individuální. Průměrná doba nemoci se uvádí 2 až 5 let a v současnosti je bohužel neléčitelná. Trpěl jí například loni zesnulý britský vědec Stephen William Hawking, jemuž byla choroba diagnostikována ve 21 letech, od roku 1968 byl upoután na vozíčku a od roku 1985 komunikoval už jen pomocí speciálního počítače. „To je pro mě velká motivace,“ říká s úsměvem a nadějí Vladimír. „Já věřím, že se uzdravím, a potvrzují mi to i na úřadě, protože průkaz ZTP mám vydaný jen dočasně.“ Jaké sny a přání má Vladimír? Jak nahlíží sám sebe z nové perspektivy? A co mají podle něj všichni pacienti s ALS společného? To a mnohem více se dozvíte v dalším dílu oblíbeného pořadu Show Jana Krause již dnes večer na Primě!

Uvidíte v TV