13. komnata Pavla Pafka
Prof. MUDr. Pavel Pafko je břišní a hrudní chirurg, který v letech 1992–2010 působil jako přednosta III. chirurgické kliniky 1. lékařské fakulty Univerzity Karlovy v Praze a Fakultní nemocnice v Motole. Do veřejného povědomí se zapsal v roce 1996, kdy operoval zhoubný plicní nádor prezidentovi Václavovi Havlovi. V prosinci 1997 provedl se svým týmem první transplantaci plic u nás. Pavel Pafko se narodil v Bratislavě 3. července 1940 matce Češce a otci z východního Slovenska. Žili v Bratislavě. Když po válce jako kluk poprvé přijel do Prahy za babičkou a dědou z matčiny strany, poprvé okusil pletenou housku posypanou krystalky soli a párek s hořčicí a chlebem. Od té doby Prahu vnímal jako pohostinné město. Sem přišel na umístěnku studovat medicínu. Svou dlouhou a úspěšnou profesní dráhu začal v první polovině 60. let a dodnes ho v motolské nemocnici můžete potkat. Zde odoperoval tisíce pacientů. Až do operace prezidenta Havla nebyl nijak veřejně a mediálně známý. V tu dobu však byl pod extrémním tlakem médií i prezidentova okolí. Bylo mu tehdy šestapadesát let, měl třicetiletou praxi a podobných operací předtím udělal několik set. Přesto zažíval anonymní výhrůžky, kvůli nimž musel mít přidělenou ochranku... Přesto se Václav Havel nakonec stal jedním z nejvděčnějších pacientů profesora Pafka. Hodiny prostáté u operačního stolu si kompenzuje pohybem. Nechtěl opakovat život svého otce, právníka, sedícího celé dny u psacího stolu, silného kuřáka, který každé ráno hlasitě kašlal. Proto nekouří a vedle chirurgie má celoživotního koníčka – cyklistiku. I když si při ní způsobil dva těžké úrazy. Poprvé v říjnu 1989 vyjel ze svého bytu na bicyklu do práce a netušil, že mu někdo přes noc uvolnil motýlky na kole, které ukládal v domovní kočárkárně. Při kolizi vyletěl ze sedla a dopadl tváří na silnici. Vylomil si horní čelist a zlomil hrudní obratel. Krvácel z tržných ran, nemohl vstát, klečel u silnice, ale dlouho nikdo z řidičů nezastavil... Na stomatologické klinice VFN ležel několik týdnů, než mu srostla horní čelist. Pak mu ve vinohradské nemocnici léčili zborcený obratel. Měl štěstí v neštěstí – chybělo málo k poškození míchy; zůstal by na vozíku. Dlouho rehabilitoval, než se mohl vrátit ke své práci. Ale na cyklistiku nezanevřel. Dokonce začal jezdit i na motorce. Vloni na kole při svižné jízdě na cyklostezce zase zapomněl na zpomalovací žluté puklice a skončil i s kolem ve škarpě. Křuplo mu v noze a – jak se ukázalo na chirurgii v domovské motolské nemocnici, kam ho sanita odvezla – zlomil si krček stehenní kosti. Byl po operaci dlouho odkázán na berle. Od klukovských let obdivoval polárníka Roalda Amundsena, jak se od mládí připravoval na dobytí Severního pólu a nenechal se odradit. Byť ho předešli jiní polárníci, Peary a Cook, Amundsen se nevzdal a vydal se opačným směrem, aby jako první člověk stanul na Jižním pólu. „V tom je klíč ke spokojenosti: být připraven na okamžik, kdy se vám naskytne příležitost cíle dosáhnout a smysluplně ji využít.“
skryté titulky
