To je opera
Vodní víla, která se přes varování chtěla stát člověkem. Odvěký příběh touhy být někým jiným, než skutečně jsme, což je marná pouť, která vede do věčného zatracení. Scénář a režie Ramon Gener Dějový motiv nešťastné lásky, tragického spojení víly a člověka, které nás tak silně oslovuje ve Dvořákově opeře Rusalka, není v dějinách umění zdaleka ojedinělý. Objevuje se už ve středověkých pověstech. Velké oblibě se tyto příběhy těšily v romantismu. Například podle Puškinovy předlohy vytvořil svou Rusalku ruský skladatel Alexander Dargomyžský. Vodní víla vystupuje též v české opeře Svatojanské proudy Josefa Richarda Rozkošného, jejíž premiéru dirigoval v roce 1871 Bedřich Smetana. Literární inspiraci ke Dvořákově Rusalce získal libretista Jaroslav Kvapil při svém pobytu v Dánsku a jako předlohu zvolil Andersenovu pohádku o Malé mořské víle, kterou stále můžete v podobě sochy dnes vidět v kodaňském přístavu. Kvapilův text však čerpá i z dalších literárně dramatických zdrojů, např. z dramatu Gerharda Hauptmanna Potopený zvon a z fantaskního světa Erbenových balad. Světová premiéra Dvořákovy Rusalky se uskutečnila 31. března 1901 v pražském Národním divadle pod taktovkou Karla Kovařovice a s Růženou Maturovou v titulní roli. Katalánský režisér a scenárista Ramon Gener cituje nastudování Dvořákovy Rusalky z Bavorské státní opery v roce 2010 pod taktovkou Tomáše Hanuse a v režii kontroverzního, ale uznávaného rakouského režiséra Martina Kušeje. V obsazení byla řada výtečných zpěváků – lotyšská sopranistka Kristine Opolais (Rusalka – při dalších reprízách také Olga Gurjakova), německý tenorista Klaus Florian Vogt (Princ – později také Piotr Beczala), rakouský basista Günther Groissböck (Vodník – alternuje Alan Held), ale také Janina Baechle (Ježibaba) či Nadia Krasteva (Cizí kněžna).
Režie:R. Gener
skryté titulky
