Cesty do krajin půlnočního slunce (2/3)

O Grónsku dodnes přetrvává představa jako o krajině věčného ledu téměř bez života. Území Grónska je srovnatelné s polovinou západní Evropy a s Evropou také zůstává geopoliticky propojeno, i když má už 38 let vlastní samosprávu. Grónsko je obyvatelné pouze v úzkém pobřežním pásu, neboť většinu jeho povrchu (85%) pokrývá ohromná ledová pustina – tzv. „ice cap“, vnitrozemský ledovec, jehož tloušťka dosahuje až 3 km. Méně známým faktem je, že v rámci celé planety obsahuje přibližně 10% zásob pitné vody. V současné klimatické situaci představuje stále rychlejší tání v Grónsku hrozbu pro nízko položená pobřežní města světa. Kdyby ledovec roztál, zvedla by se hladina oceánů asi o 6 až 7 metrů. Zcela specifickou zkušenost s grónským pevninským ledovcem má hlavní respondent filmu, český polárník Miroslav Jakeš, který ho v letech 1984 a 1996 přešel napříč z východu na západ, stejně jako známý norský polárník Fridtjof Nansen. Druhým přechodem se M. Jakeš zařadil mezi několik málo lidí, kteří přes „Ice cap“ přešli sólově. Při osamělém pochodu ledovou pustinou vnitrozemí polárník překonal vzdálenost 600 km. Grónsko se pro Miroslava Jakeše stalo místem, kam se od té doby stále vrací. A nejen na ledovec. Ve filmu představuje západní pobřeží, kde již od pradávna žije většina obyvatel Grónska: městečko Ilullisat v době letního slunovratu, lokalitu UNESCO – Illulisat Icefjord s ledovcem Sermeq Kujalleq, tundru se stády pižmoňů a neobvyklé zimní záběry na nejsevernější grónskou osadu Siorapoluk. Do osady M. Jakeš došel na lyžích – opět sám – po zamrzlém moři. Součástí filmu jsou unikátní archivní fotografie z první Nansenovy výpravy přes grónský pevninský ledovec v roce 1888 ilustrující obtížnost přechodu. Objektivní nebezpečí je stále velké i v dnešní době a pro každou výpravu je nutné speciální povolení, protože každá záchranná akce je v drsných klimatických podmínkách velmi obtížná. Sólové výpravy jsou zakázány.

Režie:L. Moulis

ČR, skryté titulky

Uvidíte v TV