Semafor atd. (1/8)
Letos 30. října uplyne sedmdesát let od vzniku legendárního a stále populárního divadla Semafor, který naplno odstartoval zlatý věk divadel malých forem. Zakladatelský význam Semaforu nelze vidět jen v úzce divadelním pojetí, ale měl i široký sociologický dopad na celou jednu mladou generaci, kterou doslova vytáhl z hospod a stal se pro ni můstkem k chápání dalších uměleckých disciplín. Snad v každém větším městě poté vzniklo divadélko "malých forem", které se hlásilo k duchu Semaforu. Tato scéna byla fenoménem, a hnutí malých forem unikátem v rámci evropského divadla. Před Semaforem sice byla Reduta a Divadlo Na zábradlí, nicméně i na těchto scénách působil Jiří Suchý, jenž se poté rozhodl založit své autorské divadlo. Semafor ovlivnil několik generací a pro každou je reprezentován někým trochu jiným. Pro jednoho to byl třeba Jiří Grossmann a Miloslav Šimek, pro jiného Josef Dvořák. Tři skupiny, které tu v 70. a 80. letech působily spolu a které vytvářely pro veřejnost pojem Semafor, však také měly své osudy. Jejich vzájemné vztahy procházely mnoha peripetiemi. Sedmidílný dokumentární cyklus J. D. Novotného a V. Polesného, který vznikl u příležitosti 40. výročí divadla, není ani tolik jeho dějinami, jako spíš o divadle v zrcadle doby. Více než přesná chronologie a výčet faktů se v cyklu objevují velká témata, konflikty, ale i příběhy lidí, jejich setkání i cesta časem. K šestidílnému cyklu z roku 1999, přibyly v roce 2004 a 2009 další dva díly. První se podívá trochu blíže na vztah Semaforu a Radošinského naivného divadla a obecněji postihne fenomén malých divadel. Druhý vznikl k 50. výročí divadla a zaměří se především na přínosy jeho nové éry v pražských Dejvicích.
skryté titulky
