Semafor atd. (2/8)
Šedesát let existence legendárního autorského divadla připomene cyklus scenáristy J. D. Novotného a režiséra V. Polesného z roku 1999 V divadle Semafor se původně provozovalo sedm malých forem. To bylo v době, kdy ho Jiří Suchý a Jiří Šlitr v roce 1959 založili. Líbil se jim název, který mohl být zkratkou jejich směřování, ale těch sedm forem bylo teprve třeba naplnit. Proto brzy vznikly další premiéry, které neměly s hudebním divadlem nic společného. Divadlo poezie, černé divadlo, divadlo masek nebo dětský kabaret. Ten připravil začínající Ladislav Smoljak a z něj je i slavná písnička o měsíci, který plave, ani neví jak. Zájem publika ale brzy určil, kterým směrem se nové divadlo bude ubírat: hledání vlastní cesty k hudebnímu divadlu – to bylo to, o co autoři usilovali a co diváci nadšeně přijímali. Té první éře, kdy v Semaforu zpívali E. Pilarová, W. Matuška, H. Hegerová, K. Štědrý a P. Filipovská, se říkalo zlatá. Brzy skončila a soubor se rozpadl. Navíc přišel Semafor o divadlo a musel hrát v pronajatých sálech. Místo krachu, který všichni předpovídali, přišel Jonáš a tingltangl. Představení, které vzala na milost i oficiální kritika a které souhrou náhod ukončilo putování divadla po vypůjčených sálech. ÚV KSČ přidělil Semaforu divadelní sál v pasáži Alfa...
skryté titulky
