Putování starými cestami
Ve čtyřech dokumentech Ljuby Václavové: Putování starými cestami, Aleje jako součást naší krajiny, Kameny v české krajině a Řeka v proudu času, které režisérka natáčela od roku 2005, se můžete procházet alejemi, brouzdat u břehů řek, zkoumat kameny či prodírat se starými cestami v doprovodu přírodovědce Václava Cílka. Cestami zanechávali lidé vlastně už od pravěku své stopy v krajině. Krajina byla stále víc protkávána stezkami, pěšinami, polními či lesními cestami, silnicemi... Cesty vedly i skalami, vodou, od jednoho lidského sídla k druhému. Zůstávají tu stejně jako starobylá města či hrady. Jsou historickou pamětí a naším současným bohatstvím. Aleje a stromořadí vysazovali naši předkové z různých důvodů. Proč lidé vlastně vkládali tolik energie do výsadby alejí a údržby stromů? A jsou dneska tyto aleje vůbec užitečné, nejsou přežitkem v dnešní moderní době? Památný význam mají mnohé kameny. Některé jsou mýtické, vyprávějí se o nich pověsti často spojené s čerty, jiné mají význam prehistorický, jsou to například menhiry, nebo zas pamatují bitvy, mordy či zázraky. Kameny jsou krásné, romantické a obohacují naši krajinu. Zatímco ve vlasteneckém 19. století byly centrem pozornosti návštěvníků středověké hrady, odkazující k hrdé, rytířské minulosti nebo romantické skalnatiny jako domácí nápodoba alpské krajiny, tak v posledních letech se přesouvá pozornost čím dál víc na památné stromy, kameny, kapličky a prehistorické objekty. Nacionální chápání krajiny se mění na chápání krajiny ekologické, harmonizující, mýtické. Řeka Ohře je naše nejmíň známá řeka, krajina mezi Doupovskými horami a Krušnými horami není příliš zobrazována v našem umění. A tak se pozorněji podíváme po této řece - od hradu Lokte, po krajinu kolem elektrárny Tušimice - na její proměny v různých ročních obdobích.
Režie:L. Václavová
2005, skryté titulky
