Film Europe+ HD
Film Europe+ HD od do
Karhanova parta
Komedie ČR/SR (1950). Komunismus od počátků propagoval zlepšovatelské hnutí. Aby to divácky bylo stravitelné, ve filmu spolu soutěží dvě party - jednak zkušení dělníci, jednak nadšení mládežníci. Pro všechny ovšem platí, že práce je první potřebou člověka stejně jako neustálé zvyšování její produktivity. (83 min)
Skalní plemeno
Drama ČR/SR (1943). Kamenité Posázaví bylo uznávaným těžištěm námětů románů Jana Morávka. Autor nejednou a s blizkou znalostí vylíčil lidí ze sázavského poříčí s jejich zděděnou skoro mystickou náklonností k žule, k níž byli osudově spojeni. Poměr těchto lidí ke skále a k práci na kameni byl přátelský a důvěrný. Pro tento film, který hledal námět, vyjadřující novodobé hodnocení práce, byla tu příležitost velmi vhodná a scénárista Karel Steklý jí využil venkoncem obratně. Ladislavu Bromovi pak posloužilo "Skalní plemeno" k úspěšnému návratu k režisérské práci. (79 min)
Greta
Dokument Švéd. (2020). Příběh dospívající aktivistky Grety Thunbergové je vyprávěn prostřednictvím působivých, dosud nevídaných záběrů. Počínaje školní stávkou jednoho člověka pro klima před Švédským Parlamentem, režisér Grossman sleduje Gretu – stydlivou školačku s Aspergerovým syndromem – v jejím vzestupu k výjimečnosti a jejím podněcování povědomí o globálního dopadu tím, že podněcuje školní stávky po celém světě. Film vrcholí úžasnou větrnou cestou přes Atlantský oceán, aby promluvila na summitu OSN. (98 min)
Deset kánoí
Komedie Austr. (2006). Čas strávený na tradičním sběru husích vajec si dva bratři krátí vyprávěním o životě svých předků. Příběh domorodého válečníka, jeho mladšího bratra, tří manželek, cizince a šamana je ponaučením o lidských touhách, strachu a nerozumnosti. Důležitý prvek filmu představuje vypravěč (herec David Gulpilil), který komunikuje s divákem a vysvětluje pohnutky postav. Košatý příběh se třemi časovými rovinami je zfilmovaným mýtem původních australských obyvatel z oblasti Severního teritoria, odkud Gulpilil pochází. Vizuálně stylizovaný snímek je podán s citem pro kmenové tradice a podstatu výpovědi. Navazuje na vlnu filmů o historii původních obyvatel Austrálie a snahu dokázat, že kontinent má své vlastní příběhy a minulost. (88 min)
Greta
Dokument Švéd. (2020). Příběh dospívající aktivistky Grety Thunbergové je vyprávěn prostřednictvím působivých, dosud nevídaných záběrů. Počínaje školní stávkou jednoho člověka pro klima před Švédským Parlamentem, režisér Grossman sleduje Gretu – stydlivou školačku s Aspergerovým syndromem – v jejím vzestupu k výjimečnosti a jejím podněcování povědomí o globálního dopadu tím, že podněcuje školní stávky po celém světě. Film vrcholí úžasnou větrnou cestou přes Atlantský oceán, aby promluvila na summitu OSN. (98 min)
Deset kánoí
Komedie Austr. (2006). Čas strávený na tradičním sběru husích vajec si dva bratři krátí vyprávěním o životě svých předků. Příběh domorodého válečníka, jeho mladšího bratra, tří manželek, cizince a šamana je ponaučením o lidských touhách, strachu a nerozumnosti. Důležitý prvek filmu představuje vypravěč (herec David Gulpilil), který komunikuje s divákem a vysvětluje pohnutky postav. Košatý příběh se třemi časovými rovinami je zfilmovaným mýtem původních australských obyvatel z oblasti Severního teritoria, odkud Gulpilil pochází. Vizuálně stylizovaný snímek je podán s citem pro kmenové tradice a podstatu výpovědi. Navazuje na vlnu filmů o historii původních obyvatel Austrálie a snahu dokázat, že kontinent má své vlastní příběhy a minulost. (88 min)
Kniha obrazů
Dokument Švýc./Fr. (2018). Godardova fragmentární novinka je filmovým esejem nápadně prodchnutým bezmála hororovou atmosférou. Najdeme v ní většinu trademarků jeho pozdní tvorby: záměrně rozbíjené náčrty souvislostí, odkazy k sebereflexivitě média filmu i nekompromisní modifikace obrazu a zvuku. Snímek, v němž se mísí zpravodajské titulky, malby, často digitálně zkreslené úryvky z klasických hollywoodských filmů i brutální youtubová propaganda ISIS, poukazuje především na odcizení a makroagrese současného světa. Dílo, které nezapře vliv kulturních teorií a konceptuálního umění, je zároveň důkazem, že náš „obtížný současník“ Jean-Luc Godard stále věří v nezastupitelnou roli kinematografie. (85 min)
Deset kánoí
Komedie Austr. (2006). Čas strávený na tradičním sběru husích vajec si dva bratři krátí vyprávěním o životě svých předků. Příběh domorodého válečníka, jeho mladšího bratra, tří manželek, cizince a šamana je ponaučením o lidských touhách, strachu a nerozumnosti. Důležitý prvek filmu představuje vypravěč (herec David Gulpilil), který komunikuje s divákem a vysvětluje pohnutky postav. Košatý příběh se třemi časovými rovinami je zfilmovaným mýtem původních australských obyvatel z oblasti Severního teritoria, odkud Gulpilil pochází. Vizuálně stylizovaný snímek je podán s citem pro kmenové tradice a podstatu výpovědi. Navazuje na vlnu filmů o historii původních obyvatel Austrálie a snahu dokázat, že kontinent má své vlastní příběhy a minulost. (88 min)
Rebelky
Komedie Fr. (2019). Sandra, bývalá miss Nord-Pas-de-Calais, nemá práci ani vzdělání. Vrací se bydlet k matce a jediná práce, kterou sežene, je u pásu v místní rybí konzervárně. To by ještě šlo, kdyby nemusela odrážet neodbytné návrhy svého nadřízeného. Když nešťastnou náhodou způsobí jeho smrt, začne se roztáčet řetězec tragikomických událostí… Nehodě jsou totiž přítomny dvě další dvě Sandřiny kolegyně, a když se chystají zavolat pomoc, najdou ve skříňce mrtvého tašku plnou peněz. Co mají udělat s tělem, a co s penězi…? (84 min)
Spitfire
Dokument VB (2018). Říkalo se, že je to učiněná krása. Jenže tahle krása uměla zabíjet. Spitfire vypráví impozantní, velký příběh o vizi, odhodlání a odvaze. Příběh letounu, který vznikl ze soutěživosti, nabral obrysů v době, kdy se stahovala válečná mračna, a své ostruhy si vysloužil v žáru boje – a stal se nejslavnějším stíhacím letounem na světě. Příběh letounu Spitfire, který změnil běh světových dějin, je vyprávěný posledními dosud žijícími veterány druhé světové války. Dokumentární film ohromí fantastickými záběry z ptačí perspektivy natočenými špičkovým leteckým kameramanem i vzácnými, digitálně upravenými archivními záznamy z bouřlivých čtyřicátých let, kdy byl tento letoun bezkonkurenčním králem nebes. Film ukazuje i současné osudy tohoto výjimečného stroje a líčí, jak se stal mezinárodní ikonou. (96 min)
Karhanova parta
Komedie ČR/SR (1950). Komunismus od počátků propagoval zlepšovatelské hnutí. Aby to divácky bylo stravitelné, ve filmu spolu soutěží dvě party - jednak zkušení dělníci, jednak nadšení mládežníci. Pro všechny ovšem platí, že práce je první potřebou člověka stejně jako neustálé zvyšování její produktivity. (83 min)
Skalní plemeno
Drama ČR/SR (1943). Kamenité Posázaví bylo uznávaným těžištěm námětů románů Jana Morávka. Autor nejednou a s blizkou znalostí vylíčil lidí ze sázavského poříčí s jejich zděděnou skoro mystickou náklonností k žule, k níž byli osudově spojeni. Poměr těchto lidí ke skále a k práci na kameni byl přátelský a důvěrný. Pro tento film, který hledal námět, vyjadřující novodobé hodnocení práce, byla tu příležitost velmi vhodná a scénárista Karel Steklý jí využil venkoncem obratně. Ladislavu Bromovi pak posloužilo "Skalní plemeno" k úspěšnému návratu k režisérské práci. (79 min)
Siréna
Drama ČR/SR (1947). Zpracování dvou kapitol stejnojmenného románu Marie Majerové. Překvapivě životné a přesvědčivé vyprávění o životě dělnické rodiny během hornické stávky ještě úplně nezvučí primitivní ideologickou rétorikou, nezměrná bída i hrdé odhodlání stále fascinuje stejně jako postižení životního styku jak továrnického prostředí, tak proletářů. Nouze v roce 1889 měla totiž podobu hladu. (75 min)
Život je pes
Komedie ČR/SR (1933). Mladý hudební skladatel Viktor Honzl neuspěje se svými skladbami u majitele velkého hudebního nakladatelství Durdyse, ani u jeho krásné dcery Evy. Protože chce zůstat v její blízkosti, a navíc je bez peněz, převlékne se za staršího pána a představí se Durdysovi jako Viktorův strýc. Díky tomu získá místo lektora. Dvojí život mu ale připraví pěkně horké chvíle… (84 min)
Tvář
Komedie Pol. (2018). Hlavní hrdina Tváře – maloměstský podivín a excentrik Jacek – miluje heavy metal, svoji holku, malé auto a svého psa. Pracuje na staveništi, kde má vyrůst nejvyšší socha Ježíše na světě. Když jej nečekaně zmrzačí tragická nehoda, obrátí se k němu oči celé země – Jacek se totiž stane prvním občanem Polska, který podstoupí transplantaci obličeje. Tvář je odpoutaná, nekonvenční bajka o vnitřní síle a kráse, která virtuózně kloubí realismus, fantazijní prvky a černý humor. Szumowska záměrně pracuje s rozvolněnou strukturou, jejíž nevyzpytatelnost ještě umocňuje rafinovanými hrátkami s ostřením. Výsledkem je nekompromisní, ale zároveň mimořádně zábavná studie krize identity, která umně přepíná z komisní frašky do jízlivého společenského komentáře. Polská režisérka, scenáristka a producentka Małgorzata Szumowska (*1973) ve svých filmech originálně a metodicky pitvá problematiku mezilidských vztahů a směle ohledává témata týkající se národní identity a společenských tabu. Mezi její vrcholné tituly patří především manifest panelákového spiritismu Tělo (Cena za režii, Berlinale 2015). Pokud Szumowska v Těle zkoumala paradoxy současného Polska rozkročeného mezi odumírající tradicí a komplikovanými výzvami přítomnosti, ve své novince už nekompromisně odhaluje mělkou, deformovanou, bigotní a pokryteckou tvář polského venkova. (88 min)
Utoya, 22. července
Thriller Nor. (2018). 22. července 2011 v 15:30 dochází v centru Osla k explozi bomby. Zhruba dvě hodiny poté na malém ostrově Utoya diskutují o teroristickém útoku skupinky mladých lidí, kteří se tu sešli na letním táboře Svazu dělnické mládeže. Když zazní první výstřely, nikdo netuší, že se skupina šesti set dětí a dospívajících stává dalším cílem teroristy. Film Erika Poppeho je působivým zachycením masakru z pohledu obětí. Tvůrci zvolili jednozáběrovou metodu. Z extrémní blízkosti sledují zoufalý úprk dívky Kaji, do jejíhož osudu scenáristky promítají střípky hned několika skutečných příběhů těch, kteří prožili 72 minut teroru na ostrově Utoya. Poppeho film záměrně upozaďuje kontext a postavu teroristy, jehož cílem bylo dehumanizovat své oběti. Tvůrci naopak odlidšťují jeho a soustředí se na prožitky bezmoci, strachu, ale i překvapivé sounáležitosti a houževnatosti idealistické generace, kterou ani brutální útok nedokázal zlomit. (94 min)
Tvář
Komedie Pol. (2018). Hlavní hrdina Tváře – maloměstský podivín a excentrik Jacek – miluje heavy metal, svoji holku, malé auto a svého psa. Pracuje na staveništi, kde má vyrůst nejvyšší socha Ježíše na světě. Když jej nečekaně zmrzačí tragická nehoda, obrátí se k němu oči celé země – Jacek se totiž stane prvním občanem Polska, který podstoupí transplantaci obličeje. Tvář je odpoutaná, nekonvenční bajka o vnitřní síle a kráse, která virtuózně kloubí realismus, fantazijní prvky a černý humor. Szumowska záměrně pracuje s rozvolněnou strukturou, jejíž nevyzpytatelnost ještě umocňuje rafinovanými hrátkami s ostřením. Výsledkem je nekompromisní, ale zároveň mimořádně zábavná studie krize identity, která umně přepíná z komisní frašky do jízlivého společenského komentáře. Polská režisérka, scenáristka a producentka Małgorzata Szumowska (*1973) ve svých filmech originálně a metodicky pitvá problematiku mezilidských vztahů a směle ohledává témata týkající se národní identity a společenských tabu. Mezi její vrcholné tituly patří především manifest panelákového spiritismu Tělo (Cena za režii, Berlinale 2015). Pokud Szumowska v Těle zkoumala paradoxy současného Polska rozkročeného mezi odumírající tradicí a komplikovanými výzvami přítomnosti, ve své novince už nekompromisně odhaluje mělkou, deformovanou, bigotní a pokryteckou tvář polského venkova. (88 min)
Utoya, 22. července
Thriller Nor. (2018). 22. července 2011 v 15:30 dochází v centru Osla k explozi bomby. Zhruba dvě hodiny poté na malém ostrově Utoya diskutují o teroristickém útoku skupinky mladých lidí, kteří se tu sešli na letním táboře Svazu dělnické mládeže. Když zazní první výstřely, nikdo netuší, že se skupina šesti set dětí a dospívajících stává dalším cílem teroristy. Film Erika Poppeho je působivým zachycením masakru z pohledu obětí. Tvůrci zvolili jednozáběrovou metodu. Z extrémní blízkosti sledují zoufalý úprk dívky Kaji, do jejíhož osudu scenáristky promítají střípky hned několika skutečných příběhů těch, kteří prožili 72 minut teroru na ostrově Utoya. Poppeho film záměrně upozaďuje kontext a postavu teroristy, jehož cílem bylo dehumanizovat své oběti. Tvůrci naopak odlidšťují jeho a soustředí se na prožitky bezmoci, strachu, ale i překvapivé sounáležitosti a houževnatosti idealistické generace, kterou ani brutální útok nedokázal zlomit. (94 min)
