Příběhy 20. století III (4/8)
Cyklus dokumentů zachycuje holokaust v podmínkách někdejšího Československa. Opírá se o unikátní výpovědi přeživších, československých občanů židovské národnosti a víry, kteří se stali obětmi nacistické antisemitské politiky. Svědectví jsou součástí sbírky Paměť národa. Cyklus tvoří ucelený příběh, obraz holokaustu v Československu v chronologickém vývoji, od prvních výrazných projevů antisemitismu ještě před okupací Čech a Moravy až po nesnadný a bolestný návrat nečetných přeživších z ghett a vyhlazovacích táborů. Ať už se Židé z českých zemí hlásili k jakékoli národnosti a politické orientaci, byli v první řadě občany Československa – šoa je tedy součástí našich dějin, nikoli oddělená židovská historie. Z více než tří set tisíc lidí, tak či onak přináležejících k židovské komunitě na území tehdejšího Československa, jich nacistické pronásledování přežila asi desetina. Přežití představovalo výjimku: za každým živým zůstaly tisíce zavražděných lidí, příbuzných, přátel. Třetí řada Příběhů 20. století přináší rozhovory s posledními pamětníky, kteří ještě mohli vydat svědectví. Během jediné noci z 8. na 9. března 1944 zavraždili nacisté v Osvětimi-Birkenau 3 792 židovských mužů, žen a dětí z tzv. terezínského rodinného tábora. Byla to zřejmě největší masová vražda československých občanů v dějinách. Přesto není této tragédii dosud věnována patřičná pozornost a nedostala se do všeobecného povědomí. Tzv. rodinný tábor zřídili Němci v září 1943, kdy z terezínského ghetta ve dvou velkých transportech deportovali do Birkenau 5007 lidí, pocházejících většinou z protektorátu Čechy a Morava. Jejich příjezd do vyhlazovacího centra se vymykal tamním zvyklostem. Neprošli tzv. selekcí, při níž obvykle důstojníci SS po příjezdu vlaků rozhodovali, kdo vzápětí zemře v plynové komoře a kdo se ještě hodí k práci (děti a staré lidi posílali na smrt automaticky). Nikomu nebyly ostříhány vlasy, všichni bez ohledu na věk putovali do lágrového úseku BIIb. Ženy a muži bydleli v oddělených barácích, ale přes den se směli stýkat, děti pobývaly v dětském bloku pod dohledem vychovatelů. Terezínští Židé v rodinném táboře živořili mezi dráty nabitými elektřinou na dohled od krematorií, umírali v důsledku nemocí, hladu, zimy a vyčerpání, prozatím je však nacisté nezabíjeli cíleně. V prosinci 1943 odjely z Terezína do Birkenau další dva transporty: většinu z pěti tisíc deportovaných tvořili opět Židé z českých zemí, i oni skončili v rodinném táboře za stejných podmínek jako jejich předchůdci. Starší osvětimští vězni záhy zjistili, že lidé ze zářijových transportů mají v dokumentaci předepsanou šestiměsíční karanténu a po ní Sonderbehandlung neboli „zvláštní zacházení“ – eufemismus pro vraždu. Z 5007 deportovaných v září zůstávalo v březnu 1944 naživu asi 3800 lidí. Nacisté je (až na pár výjimek) oddělili od ostatních, nalhali jim, že pojedou na práci, a donutili je nastoupit na náklaďáky. Auta však zamířila k plynovým komorám. Lidé, kteří šli tehdy na smrt, zpívali podle některých svědectví i českou národní hymnu. V rodinném táboře zůstali Židé z prosincových transportů, k nimž v květnu 1944 přibylo dalších sedm a půl tisíce osob, přivezených z Terezína (Židé z protektorátu, ale podstatná část také z Německa, Rakouska a Nizozemí). Na přelomu června a července provedli Němci selekce, menší část vězňů vybrali na práci, šest a půl tisíce lidí pak zavraždili v plynu během dvou nocí mezi 10. a 12. červencem. Dodnes není jasné, proč nacisté tzv. rodinný tábor zřídili, důvody zůstávají předmětem historického zkoumání. Je pravděpodobné, že věc souvisela s propagandistickými plány, se snahou maskovat vraždění Židů před světem a s chystanou návštěvou delegace Mezinárodního výboru Červeného kříže v Terezíně. Ze 17 500 obyvatel rodinného tábora se konce války dožilo necelých tisíc lidí.
Režie:A. Drda, V. Portel
skryté titulky
