Zlatá šedesátá II
Na FAMU studoval Jaromil Jireš (1935–2001) kameru i režii a proslul jako citlivý rezonér stavu světa a lidské duše. Jeho křehký debut Křik (1963) o nejistotách mladých rodičů tváří v tvář možné zkáze světa si režim přisvojil coby dílo bezmála vzorové. Bylo však na hony vzdálené ideologickému lakování skutečnosti – naopak i v zahraničí zaujal autentický náboj a propojení bezprostředního zachycení každodennosti s intelektuálněji pojatou myšlenkovou montáží. Po této zkušenosti měl Jireš odhodlání točit mnohem odvážnější filmy vztahující se k odhalování totalitního mechanismu. Scénáře však neprošly schvalovacími orgány a Jireš v tomto mezidobí točil především kratší dokumentární filmy. Nakonec se mu podařilo naplnit své záměry působivou adaptací Kunderova Žertu (1968), jež patří k nejvýraznějším filmovým ohlédnutím za hořkou deziluzí 50. let. Po okupaci ještě stihnul realizovat temnou surrealistickou féerii Valerie a týden divů (1970), která dnes patří k mezinárodně nejobdivovanějším filmům nové vlny. Jeho snímek ...a pozdravuji vlaštovky (1972) je pak považován za poslední novovlnný příspěvek, v němž již Jireš musel kalkulovat s látkou, která by mu umožnila setrvat v kinematografii. Portrét komunistické mučednice prodchnul vyzrálým poetickým kontrastem mezi životní energií a ortelem smrti, a výrazně se tak vzdálil obdobně laděným počinům vznikajících na režimní objednávku. V následujících letech tvořil se střídavými úspěchy, nejvíc svůj byl v intimních psychologických příbězích jako Prodloužený čas (1984). Pro televizi režíroval dokumenty, pohádky, hrané, operní i baletní inscenace, spolupracoval také s Laternou magikou. Několik výrazných počinů zrežíroval i po roce 1989, než jeho život ukončily následky autonehody.
Režie:Z. Suchý
2013, skryté titulky
